Co je to turistika?

 Oficiální definici neznám, ale určitě to bude soubor morálních a volních vlastností podpořený pobytem v přírodě a kombinovaný kulturně poznávací činností. Zní to asi dost hrozně. Pro mě to je úplně jinak! Pro mě je to soubor činností, z nichž každá je mi spíše odporná. Posuďte sami: brzké vstávání o víkendu, rozespalý běh na nádraží, nadávání na spojení a ceny jízdného ( i když to mně zase dělá dobře! ), hudrování nad mapou (samozřejmě je špatná ), pochod většinou po turistických značkách ( kritika práce značkařů ), bloudění, bolavé nohy, hlad, žízeň ( ne všude mají dobré pivo ), v cíli děsivá úvaha o tom jestli mi to stálo za to. Při návratu postupující únava, snězená svačina, pití pryč, spěch na nádraží, poklimbávání v dopravním prostředku. Potěšující je pouze to, že až dojdu domů tak : vletím do koupelny (sprcha + záchod), uvařím si kafíčko, proberu ledničku, v klidu si zakouřím a mumlám si pro sebe jakože příště se na to můžu vykašlat, protože.... a …. co když…. no né…. a podobně. Poté následuje vysvobozující spánek. V pondělí jsem ještě příjemně unaven, v úterý mi otrne, ve středu prohlížím mapu a jízdní řády, ve čtvrtek už se zase vytahuju jak to v sobotu rozbalím, v pátek chystám turistické propriety a už je tu sobota! Posuďte sami, jestli mi to stojí za to! Po vzoru Jana Nerudy se ptám: „ Co s tím? “. Pragmaticky si odpovím: „ Dobře ti tak! “ Ale stejně to udělám zase, protože mám turistiku nesmírně rád!

6.4.2002

Turistická hůl neboli alpenstock.

Tento turistický předmět, nemající v podstatě žádného opodstatnění, je přímo úměrný touze svého majitele vyniknout. Na pochodu příliš nepomůže, plete se pod nohy, zapomíná se ve výletních restauracích, vlacích i různých informačních centrech. Běda, když se někde ztratí! Majitel je blízko infarktu, s nikým není schopen kloudně mluvit, vše jde stranou. Ten nádherný pocit při nalezení milované součásti turistovy výstroje! Všem je rázem vše odpuštěno, na turistově tváři se rozlije blažený úsměv, a ten den ho už nic nerozhází. Doma je holi věnována náležitá péče – je dokonale očištěna (lépe než boty, na které je turista také patřičně hrd), velmi důkladně prohlédnuta (zda tam snad nezůstaly něčí otisky!) a uložena na odpovídající místo v příbytku turistově (patří mu přece čestné místo, nejlépe na očích všech návštěv).

Hůl je vyrobena pokud možno z co nejzajímavěji rostlého stromku (zde se turisté urputně přou, který je nejlepší), vybavena co nejdokonalejší špicí (dobře se s ní napíchávají návštěvníci hradu při koupi vstupenek před vámi) a opatřena tím naprosto nejdůležitějším, kvůli čemu se hůl vlastní – spoustou kovových odznaků. A právě tyto odznaky jsou na turistově holi tím, čím je šlehačka na dortu! Zde se nenápadnou formou prezentuje jaký je turista borec, kde všude byl, kolik toho má za sebou a podle počtu odznaků se stupňuje pocit závisti hlavně neturistické veřejnosti. Tento pocit teprve vlévá do turistova unaveného těla tu pravou šťávu, kvůli které je zas a znova ochoten  týrat si tělo pochodem, hnusným pivem a zkaženými párky v navštěvovaných lokalitách.

Hůl je nazývána turistovými ústy různě: klacek, klacík, balda, čakan, štok (nikoli Fernet!), hůlka a podobně. Ovšem těmito názvy je oslovována pouze majitelem a nikdo jiný si nesmí dovolit o holi takto mluvit! Smrtelně by urazil turistu a ten by s ním určitě do smrti nepromluvil.

Ale co bychom si počali, kdybychom ji neměli!

8.4.2002

Turistická značka.

Nepatrný čtvereček vyvedený ve dvou barvách je modlou, idolem, ba téměř Bohem ortodoxního pěšího turisty. Kde by bez ní byl! Ani se mi to nechce vyslovit, ale jadrná čeština má pro to nespočet výrazů. Značka je jako světélko v temnotách, pomocník proti bloudění a běda není-li nalezena. To je pak čeština ve svých výrazech ještě jadrnější, turista je vyveden ze svého klidu a myslí se mu honí nejčernější předtuchy. Ovšem vždy je nějaká značka nalezena, i když ne třeba ta pravá, ale o to cennější! Pak nastává konfrontace reliéfu krajiny s mapou, případně itinerářem, dochází ke střetu tvrdé reality s vizemi turisty. Komu klást vinu? Samozřejmě ne sám sobě, vždy se najde viník!  Jednou je to stará mapa    ( na co si kupovat novou, když tu svoji mám už dvacet let a ještě je sem tam čitelná ), podruhé domorodci skáceli strom se značkou a nedali mi o tom vědět. Turista přece nemůže přiznat svoji roztržitost, krátkozrakost a už vůbec ne neschopnost! Zvláště jsou-li přítomni jeho přátelé nebo dokonce přítelkyně vzhlížející k turistovi jako ke svatému obrázku a studnici moudrosti!

Po nalezení značky a pečlivé koordinaci všech limitujících faktorů se turistovi uleví (ovšem jen vnitřně, před ostatními to jaksi nejde ), pevným hlasem určí směr dalšího pochodu. Při spatření dalších značek se ubezpečí o správnosti postupu a mumlavých hlasem oznamuje něco ve smyslu – „no dyť sem to říkal“, nebo „mně hned tak nezmatou“ a podobně. V hloubi duše děkuje za práci značkařů a kartografů. Jakmile se dobere cíle své cesty, ihned mu otrne, a je spokojen sám se sebou a jásavým hlasem oznamuje svoje božství na poli turistiky.

Z toho je vidno, jak nějakých 10 x 10 centimetrů dvoubarevné plochy je v životě turistově to nejdůležitější a bude jej i nadále provázet jeho životní poutí. Bude jím hýčkána i obdivována, neboť jen ona určuje směr jeho turistického života.

9.4.2002

Kilometr.

 Tato nepatrná fyzikální veličina z pohledu vesmíru, nabývá z pohledu turisty naprosto jiného významu. Například ten první, plný nadšení a touhy po poznání či dobrodružství, je úplně odlišný od toho posledního, zatracovaného a proklínaného, i když velice vítaného. Jiný je kilometr za krásného počasí s milovanou osobou poblíž, jiný zase v nepřízni počasí při bloudění. Liší se dokonce kilometr do kopce od kilometru z kopce a to i při nádherném povětří a kouzelné krajině.  Další rozdíly jsou patrné například v parném létu při spatření vše oznamující tabulky s nápisem občerstvení 1km a následný kilometr po jeho návštěvě. Další, zpočátku nepatrné nuance mezi kilometry jsou mezi druhým a dalšími na túře. S prodlužující se délkou pochodu tyto nuance nabývají až děsivých rozměrů. Turistovo tělo je vyčerpáno, mysl obluzená a cíl v nedohlednu. Kdyby tak všechny  ty kilometry mohly vypovídat… Přesto mají kilometry jedno společné – všechny jsou naprosto stejně dlouhé!

10.4.2002

Zranění

Ani to se turistovi někdy nevyhne, zvláště když se musí živit prací jako já. Protože jsem si už dlouho liboval, jak se mi zlepšuje kondice, ujdu více kilometrů, no jsem prostě borec atd., přišel úraz jako blesk z čistého nebe. A ještě tak blbý, že jsem to málem obrečel! Přetrhl jsem si vaz v koleně, takže ještě teď po dvou měsících pajdám jako po dálkovém pochodu. Co jsem se naproklínal osudu, vlastní blbosti a své samolibosti. No poučení musí někdy přijít i ve vyšším věku (ne, že bych byl starý, to teda ne, vždyť mi ještě není ani padesát!). Když jsem se dost proklel, začali se mnou zase šít čerti a vymýšlím si blbosti. To jsou zase plány, že by z toho jeden zcvoknul. Při pohledu na atlas světa mně jímá příjemná závrať a po prozkoumání podrobnějších map se mi dělá husí kůže. Ještěže jsem duševně silně otrlý a umím se i někdy pochválit (zkuste si to někdy, je to moc prima). Už se nemůžu dočkat až se zase vypravím na svou milovanou horu - Velký Kosíř. No ona není ani tak velká, jako spíše symbolická. Vidím na ni z okna bytu, ale kvůli kolenu na ni nesmím a proto o ní blouzním ve dne v noci. I když ji znám ze všech stran, bude první na kterou vylezu hned jak to jen aspoň trochu půjde.

Zranění má také tu výhodu, že mám čas účtovat se svým životem (což jsem chtěl učinit při oslavě padesátin). Po důkladné analýze jsem se rozhodl, že se nebudu už o nic snažit (protože jsem se nestihl stát milionářem), nesnáším lidi (protože s nimi celý život pracuju), na všechno se vykašlu ( no to až bude číst moje Beruška!) a budu se věnovat výhradně turistice. Ta má to pravé kouzlo - krásná příroda, málo lidí, duševní klid. Zjistil jsem, že být někdy zraněný má asi své výhody. Zkuste si to taky!

27.11.2002

Žrací turistika, ano či ne?

Po vzoru kongresové a hotelové turistiky jsem si založil privátní odbor Žrací turistiky. Tento odbor se za dva roky tak rozšířil mezi mými přáteli, že uvažuji o jeho legalizaci a zařazení mezi outdoorové sporty. Vždyť nejlépe, jak je dobře známo, chutná v přírodě!

Jako jinoch jsem se při lezení v horách či přechodech pohoří spokojil opravdu s málem. Stačila hrst vloček namočených ve sněhu a pochodoval jsem jako o život. Tehdy jsem si zážitky z přírody spojoval pouze s krásnými přírodními scenériemi a nikoli s tělesnými požitky jako dnes. Jak mi dnes po celodenním ježdění v autě po horách chutná pěkně promaštěný vepřový řízek na horské chatě, nejlépe zalitý plzeňským pivem. Pokud je z oken chaty ještě vidět horský hřbet v záři zapadajícího slunce, to je teprve ono! Jistě jste pochopili, že dnes si zážitky spojuji s dobrým jídlem. A tady je prostor pro rozvoj Žrací turistiky. Tak jako jsem si v mládí spojoval různé lokality s prožitky či úrazy, dnes jsem schopen komunikovat s přáteli na téma dobrého jídla v různých pohořích. To je radosti, když zjistíme, že máme společný dobrý prožitek z papáníčka, třeba u nějaké rozhledny na druhém konci republiky. Inu s přibývajícími roky se tříbí chuťové pohárky, rozšiřuje pas a hubne peněženka. Ale ruku na srdce, kdo z padesátiletých outdooráků (jsou-li ještě tací) dá přednost nočnímu výstupu na Lysou horu před šiškou domácí, voňavé a promaštěné sekané. Domnívám se, že nikdo! 

Celý život jsem rád četl cestopisy a po letech srovnávání jsem usoudil, že cestování, výpravy do neznáma a podobné aktivity jsou vždy provázeny hladem. Každý cestovatel sní o tom co vše doma sní! Jen ty jejich představy o řízcích, knedlíkách, závinech, pivínku… Z toho by jeden dostal hlad i při četbě (můj případ). Dokážu si představit, jak se musel R. Messner nacpávat po přechodu Antarktidy! Viděl jsem dokument, jak si vezl sáně plné tuleního masa a špeku. Neviděl jsem tam buchtičky, salámek apod. Když tak vše sumarizuji, zjistil jsem, že outdoorové aktivity se stejně točí jenom kolem jídla, tak proč se zdržovat nějakými extrémy, když to vše skončí u nacpávání břicha. Proč nevyrazit rovnou za kulinářskými zážitky! Místo vrážení peněz do drahé výstroje (kterou stejně  nikdo neocení v drsné přírodě, ale až na horské chatě), vrážejme peníze do různých specialit. Jistě své přátele a známé ohromíte víc popisem horské speciality, doplněné pohárem a kafíčkem s koňakem než novou gore-texovou bundou. Mimochodem tu bundu má kde kdo, ale pak už nemá na pochoutky. Když pak jen tak jako by náhodou vytáhnete z peněženky účet za kulinářský zážitek, stoupnete v očích přihlížejících o několik schůdků nahoru. A to přece stojí za to! Vyprávějte přátelům zážitky z Altaje, když oni byli nejdál v Tatrách. Nedokáží si to představit. Ale popište jim Krakonošův řízek s oblohou a začnou slintat jako Pavlovovi psi. To už si představit dokáží. I ve Žrací turistice se dají podávat heroické výkony, které mohou vstoupit do legend. Zkuste spořádat dvě kila řízků na posezení, to je výkon přímo historický! Já jsem to snědl, ale do legend jsem se nedostal, kamarádi sežrali ještě víc. Pro moji útěchu – bylo nám špatně všem stejně! Představte si takovou výpravu za poznáním, vyplněnou celodenním požíváním pochutin a laskomin v horských lokalitách, zakončenou večerním posezením s přáteli u dobrého moku. To je prostě báseň! Co je proti tomu zdolávání horských velikánů v nepřízni počasí, v těsných botách, v zapařeném oděvu a hlavně o hladu? Nic, absolutní nic! Věnujme proto všechny síly a prostředky ku prospěchu Žrací turistiky. Máme z ní více požitků, zážitků a hlavně povýšíme v očích svých přátel a obdivovatelů. To, jak uznáte, jistě stojí za to! Končím heslem Žrací turistiky – „Přežírejme se vždy a všude!“. A tím jsem odpověděl i na otázku v záhlaví: ano ,ano, ano!

24.8.2003

Proč jsem členem KSTS

Po pravdě řečeno, opravdu nevím! Ačkoliv jsem zakládajícím členem Klubu sběratelů turistických suvenýrů. nechápu, že jsem ještě jeho členem. Stojí mně to nemalé finanční prostředky a čas. Obojího se mi silně nedostává, protože jsem státní zaměstnanec. Ovšem moji kolegové ti si žijí! Víkend co víkend na výletech, suvenýry jim přibývají neuvěřitelným tempem. Když je tak poslouchám jak se mají špatně, nemají peníze a čas, vůbec nemůžu pochopit, proč neustále přede mnou vedou v tabulkách sběratelů! Ještě se mi nepodařilo je někdy předběhnout. Já, když si seženu 1 TZ, tak L+L nebo PaVeAnTo jich mají 5 a Jára aspoň 10. Podobné to je s turistickými holemi. Půl roku do členů hustím, že turista bez hole není žádný turista a oni se splaší a musí jich mít víc než já. Moji kolegové jsou pravděpodobně nějak (já asi vím jak) postižení. Asi budou velmi chlubiví, ctižádostiví a hlavně ješitní! Jako třeba Jára. Má nejvíc TZ a skoro všeho ostatního, v tabulce machrů je pořád první (předseda se snaží a pořád nic, hehehe), ale to mu nestačí. On ještě musí cestovat po zeměkouli! Ale v tabulkách cestovatelů je až třetí. Tam se musí sakra snažit, u nás v klubu se mu to machruje... A co teprve, když s nimi jedu na výlet. Já hlupák jsem se naivně domníval, že budeme obdivovat přírodu, architekturu a tak. Bohužel, je to jenom štvanice za suvenýry, neustálé prohlížení map, brožurek a průvodců. Místo abychom splynuli s přírodou, tak ji degradujeme na prodejní stánek. A těch řečí co kolegové vedou když někde nemají štítek na hůl, dřevěnou pohlednici nebo zvoneček od Kocoura! To je pak zle. A já dobrák to absolvuju s nimi. Jsem z toho pak duševně, fyzicky a hlavně finančně traumatizován. Doma jsem téměř v komatu, ani mně nebaví instalovat získané suvenýry, když jich mám tak málo. A té závisti co se ve mně hromadí, když musím úlovky kolegů aktualizovat na stránkách KSTS! V principu opravdu nechápu proč ještě setrvávám v klubu...

25.8.2003

Velký Kosíř

Dominanta Hané, mýtický vrchol, hanácký Mont Blanc, chlouba všech Hanáků etc., etc., etc.. Vypíná se do závratné výše na severozápadě od Prostějova. Je celý zalesněný, plný zvěře, přírodních zajímavostí a hlavně historie. A při tom je jen 10,5km od nás. Teď přijde ta pravá otázka: „Kdo z vás už byl na vrcholu Velkého Kosíře?“. Podle mých průzkumů skoro nikdo! Někteří tam byli se školou na výletě, případně na houbách, ale úmyslně na výletě kromě skalních turistů asi fakt nikdo. Přitom je tam krásně vždy, za každého počasí. Rád tam chodím sám a nejlépe za deště. To tam nikdo není, takže si užiju syrové přírody ažaž. Směle zde mohu prohlásit, že na Kosíři jsem byl nesčetněkrát, ale moc ho neznám. Je totiž dost rozlehlý.  Přitom až na stará turistická kolena jsem zjistil, že hlavní vrchol je jedním ze tří, které vlastně tvoří Velký Kosíř. Ty další dva jsou ještě Malý Kosíř u Slatinic a Vápenice u Čelechovického lomu. Na Malém Kosíři jsem byl kdysi dávno a teď jsem ho našel až na druhý pokus. Zkrátka ostuda... Ale Vápenici jsem objevil raz dva! Tam je to snadné, je to pouhý žbrďol v poli a navíc označený kovovou tyčí. Ale pro případné průzkumníky mám útěchu, kousek od Vápenice je krasová lokalita s jakou se na Hané asi nikde nepotkáte. A abych vás zmátl úplně – existuje ještě jeden vrchol kousek od Lhoty pod Kosířem. Ten se jmenuje Sýkorník a na hlavní vrchol mu schází asi jen 30 výškových metrů.

Je přímo absurdní, jak mnozí naši spoluobčané vyhazují peníze za výlety k moři. Tam pak naříkají, že je tam horko, draho, domorodcům nerozumí a tak dál. Přitom kdyby vyrazili na Kosíř, tak to mají skoro zadarmo, nic tam neutratí a domorodci na vrchol stejně nechodí. A místo šlápnutí na mořského ježka si mohou dopřát třeba místní klíště. O tom se pak taky dá dobrodružně vyprávět přátelům. Nebo zkuste noční výstup. To je pak velmi zábavné po tmě jít dolů, zvláště po požití turisticky vhodných nápojů. A co teprve v zimě, to je to pravé dobrodružství! Zima jako na Sibiři, sněhu po kolena a v Prostějově už oprašujeme na jaro šortky (aspoň teda já).

Zkuste si aspoň jednou na ten Kosíř vystoupit, určitě to bude stát za to!

28.6.2006

SP

Pod touto tajemnou zkratkou se skrývá můj dlouholetý přítel, též přírodní nadšenec. Ač oba Hanáci, naše postavy na společných výpravách působí značně nesourodě, ba až bizardně. Copak já, já mám tu správnou hanáckou postavu, ale SP?  Třtina, větrem se klátící, je proti němu obézní. Nicméně přibývající věk a choroby nás sbližují nejen mentálně, ale i výkonnostně. Takže naše společné výpravy se už nevyznačují velkým množstvím nachozených kilometrů, zdolaných skal a adrenalinových zážitků. Poslední dobou se stáváme výzkumníky v mnoha vědních oborech a to nejlépe v nejbližším okolí Prostějova. Mentálně nám to jde velice dobře, analýzy v terénu jsou skoro bezchybné a s rozvojem digitální fotografie vše dokážeme pečlivě zdokumentovat.  Škála našeho působení je obrovská – historie, biologie, geologie, no zkrátka všechno na co narazíme. I když fyzickou aktivitu nahrazujeme spíše psychickou, jde nám to dobře. Propátráváme odbornou literaturu, internet, páčíme informace z domorodců... No a nejlepší jsou pak společné informace probírané někde u piva. To pak dojde i na vzpomínání na mládí. Něco v tomto smyslu: „To já, když sem byl mladši, tož...“ Ano, je to napsáno správně – mladší- nikoli mladý, to jsme se SP pořád, i když to naše okolí jaksi špatně chápe. Proto je nám nejlíp na společných výpravách, kde si občas můžeme postěžovat jeden druhému třeba s bolavým kolenem, či loupáním v kříži. Jinde to samozřejmě nepřiznáme, neboť by zajisté poklesla naše turistická důstojnost. Takže jedna turistická rada na závěr: Pořiďte si taky takového SP, uvidíte, že na tom něco je!

28.6.2006

Puchýř

Každý jsme nějaký ten puchýř při turistice zažili. Z lékařského hlediska se nejedná o nic světoborného. Vždycky jsem si myslel, že puchýře vznikají z těsných bot, nebo nevhodných ponožek. Jedna reklama na náplasti mně ubezpečuje, že to tím není. Prý je to tím jak se objem nohy zvětšuje pod zátěží a vlivem zvýšené teploty v botě. Tak nevím, puchýře se udělají i v sandálech. Ponechme stranou komerční účel reklamy. Z mých zkušeností vím, že puchýř se objeví vždy kdy to nejméně čekám a potřebuju. A dle zákona schválnosti je to někde na zajímavé výpravě, ze které se mi kvůli nějakému puchýři nechce celou akci ukončit. Jako starý praktik si přece nebudu sebou nosit náplast a dokonce ani tu z reklamy. A tak začínám trpět. Před přáteli to zatajím a pokud jsem sám, tak si začínám vyčítat a spílat. A postupem času je to vyčítání a spílání čím dál větší. Ze zajímavé túry se stává pochod flagelantů a masochistů. S postupující bolestí a poskakováním terénem jako Harapes v Národním mi chybí už jen trnová koruna, aby obraz trpitele byl úplný. Ale tu mi celkem úspěšně nahrazuje příroda, protože se věnuju jen své bolístce a nehledím kolem sebe. Z pečlivě naplánované výpravy za poznáním se stává její karikatura a připadám si jako cestovatel Holub, trpící kdesi v nitru černého kontinentu. A na to vše stačí pár milimetrů poškozené kůže. Vzhledem k celé pokožce mého urostlého těla se jedná opravdu o nepatný zlomek její celkové rozlohy. Ovšem bolest se zvyšuje zcela opačným poměrem. Takže většinou přijde okamžik, kdy je nutno něco podniknout. Nastane pečlivá prohlídka puchýře, posléze batohu (jestli v něm opravdu ta náplast není) a pak většinou nezbude než konstatovat, že ústup bude nejvhodnější. Samozřejmě následuje prohlídka mapy a vytyčení oné ústupové cesty. Jen dorazit k co nejbližšímu dopravnímu prostředku, který mě dopraví na základnu. První úleva nastává již v onom prostředku. Nohy již nejsou nuceny nás nést. Mohou si hovět v prozatímním klidu. Pokud je spolucestujícím podivné moje chování a občasné usyknutí bolestí, tak je počastuju nějakou zveličenou historkou o průběhu pochodu. Většinou je to tak ohromí, že jsou ochotni i přehlédnout mé zuté nohy. Samozřejmě doprovázené nezaměnitelným turistickým odérem. Výprava už se nezdá tak hrozná a mé myšlenky nabývají na vzletu. Ale jen do cílové stanice. Nastává pravá hrůza – obout boty a vyrazit na základnu. Pokud se k tomu přidá i ztuhnutí svalstva, pak je peklo proti tomu úplným očistcem. Chůze již tu ranní nepřipomíná ani náhodou. Spíše to vypadá, že jsem kandidátem na operaci obou kyčlí. A pak už jen čeká sprcha, shánění oné zatracené náplasti a dezinfekčních prostředků. Následuje většinou samooperace – nůžky, jehla apod. Pak už ta náplast, kafíčko a doplížení se k počítači. Skvěle zhodnotím dnešní výpravu, nepatrně se zmíním o nějakých drobnějších zdravotních potížích a těším se, až budu u piva přátelům vyprávět, jaké jsem měl obrovské puchýře, jak jsem jimi pohrdal a spravila to doma nějaká letitá náplast. Ale myslíte, že mně to poučí? Ani náhodou! Párkrát sebou tu náplast vezmu ( a zrovna se mi puchýře nezdělají!), pak ji nechám doma (vždyť ji přece nepotřebuju) a vše se opakuje znovu. A to už tolikrát, že si to ani nepamatuju. Máte také podobnou zkušenost?

7.1.2007

Proč?

Hlavní příčinou, proč provádíme turistiku, asi bude touha poznávat. Podružnou snad snaha o pohyb v přírodě. V každém turistovi je, předpokládám, gen  pro duševní chorobu zvanou dromománie. Byť latentní, ale musí tam prostě být. Jinak si nedovedu představit, proč bychom opouštěli pohodlí civilizace a vystavovali svá těla a psychiku ledasjakému utrpení. Vždyť to znáte sami – bolavé nohy, opruzeniny, bláto, déšť, pálící slunce, vítr atd.. Tak proč to děláme? Pro pocit sebeuspokojení, touhu pochlubit se přátelům, něco si dokázat, nebo v nás dřímá nějaké dědictví předků? Asi od každého trochu. Tyto otázky si kladu již několik desítek let, leč odpovědi nenalézám. Ví to vůbec někdo? Znám lidi, kteří za celý život nevytáhnou paty z domu a jsou s tím spokojeni. Znám i jiné, kteří jsou pravý opak, ti doma nevydrží. Těm je nejlíp na cestách. Pro mě je nejdůležitější ta cesta, cíl není to hlavní. Nemám rád akce, kde musím odněkud vyjít a někam dojít a to v nějakém čase. Nebo dokonce jít někam, kde už všichni byli, akorát já ne. Přesto jsem rád mimo bezpečný domov. Bohužel stárnu, takže moje touha už není tak žhavá. Nemusím lézt do kopce, nemusím ujít moc kilometrů, nemusím cestovat stovky kilometrů, abych někde něco navštívil. Přesto rád vyrážím z domu. Moje pojetí turistiky je už možná pohodlnější, klidnější, nepídím se po dramatických zážitcích… Netoužím dobývat horské velikány, plavit se po oceánech a nahlížet do sopek. Mně úplně stačí se projít lesem, nakouknout do hradní zříceniny, nebo pokecat s domorodci v nějaké zapadlé vesničce. Nemám tušení, jak se to moje pojetí turistiky bude vyvíjet dál, jen doufám, že se ze mě nestane pecivál a aspoň občas vyrazím do přírody.

17.10.2009