Kam jsem to dal rozum - 5?

Dnešek se mi těžce nevydařil. Napřed jsem se na něj těšil, protože jsem se měl dostat do končin, kde jsem ještě nebyl. Jenže ráno jsem s bídou vstal, bolely mně klouby a jaksi jsem blbě viděl. Tedy blběji než obvykle. Ale chtělo se mi ven. Tak jsem šel na nádraží a odjel.

Vystoupil jsem tady s tím, že navážu na pochod z minulého týdne. U nás na nádraží byl dost problém koupit sem jízdenku, prodavačka o této stanici nic neslyšela. No, ale dorazil jsem tam, kam jsem potřeboval. vyrazil jsem od nádraží po zelené značce a hned u nádraží nastaly moje celodenní problémy. Značka zarostlé vegetací jsem skoro neviděl, nebo vůbec neviděl. Takže nastalo bloudění a hledání. Nicméně jako starý praktik jsem se neztratil, jen mně to stálo fůru času a bloudění.

Na tomto nekvalitním snímku je vidět ještě sníh v Jeseníkách. Jen jsem nedokázal identifikovat jaké to kopce vlastně fotím. A navíc cesta lezla pořád do kopce, což já velmi nerad. Když jsem přišel k místu kde jsem měl odbočit, tak mně to stálo asi 20 minut hledání. Skoro jsem se chtěl vrátit do Lomnice.

Jenže v lesích bylo krásně, počasí akorát. Jen to zatracené hledání značek. A taky jsem sebou párkrát švihnul o zem. Takže postupová rychlost hodně klesla. Začal jsem korigovat své plány.

Tady jsem byl už dost naštvaný. Zrovna jsem narazil na nějakou naučnou stezku. Bohužel moje klouby vyžadovaly větší pozornost než možnost kochat se nějakým ponaučením.

Místy byla cesta dost solidní, jen ty náhlé odbočky někam bokem mně moc děsily. Zkrátka, pobloudil jsem si dnes ažaž. Došel jsem až k nejvyššímu vrcholu Nízkého Jeseníku - Slunečné. Ta je ve výšce 800m n. m.. Drápat se přímo k vrcholu se mi nechtělo, tak jsem se spokojil s turistickým označením. 

Tady to bylo velmi zajímavé! Pod těmi stromky se hemžila nějaká zvířátka, myslel jsem si, že to jsou mladí zajíci. Jenže tak nějak na zajíce pobíhali. Pak mi došlo, že zajíc není pruhovaný. A pod těmi zadními stromy se pohybovalo cosi velkého asi v počtu 10 kusů. To zase na srnčí nevypadalo. Taky se tak divně přesunovali. Pak mi došlo, že jsou to divoká prasata. Má neblahá zkušenost z mládí s prasaty mně nabádal k odchodu. Ale chtěl jsem si je vyfotit. Bohužel než foťák naskočil, tak všichni zmizeli. Ale zážitek to byl parádní. Protože jinak jsem za celou cestu potkal akorát jednoho cyklistu.

Do konce dnešní etapy mi zbývalo ještě 8km, ale prostě jsem to už vzdal. Bolest v kyčlích mně teda dostala. Nemohl jsem ani nastoupit do vagónu. Bylo mi moc a moc stydno. Asi ti doktoři nakonec budou mít pravdu - jsem nějaký moc jetý na svůj věk. Bohužel jsem se dnes ani jako junák necítil, spíše jako patologická pomůcka. Prostě to už lepší nebude.

17.5.2009