Utrpení turistovo

Dnešní výprava dopadla jinak než měla. Původně jsme měli s Prachovym Jaró stepovat kdesi kolem Brna. PJ mně zahrnoval superlativy oné pouti slovy "ty vole, tam je to boží", nebo "to zmáknem jak h...o"  apod.. Tak jsem to nechal na něm, neb jsem se domníval, že je místní znalec. Jenže se zlou jsem se potázal! Ještě v úterý jsme mailovali s tím, že všechno platí. Ale, protože jsem obdařen jasnovidectvím, jsem v pátek PJ-ovi zavolal za MOJE. Z mobilu se ozvalo jakési nechutné chrchlání. huhlání a nějaké blábolení, z kterého jsem vytušil, že je "na s....u, má horečku a všecko ho boli". Asi chlastal studené lahváše... Takže z výletu nic nebylo.

Jenže já jsem se nedal odradit a bleskurychle vymyslel záchranný plán. Půjdu sám! A taky ano. Takže jsem se v pátek veřer nachystal a v sobotu ráno odjel autobusem do Okluk, které jsou těsně za hranicemi Barbarska. Ovšem místo mrazivých horských končin mně čekalo jarní peklo. Rozbředlý sníh, bláto, rozvodněná rodná říčka. A navíc jsem zabloudil tam, kde se mi to povedlo asi před 10-ti lety. Jenže jsem si vzpomněl kudy jít a začal jsem zdolávat příkrý svah. No byl jen asi 100 metrů, nicméně mi to trvalo přes půl hodiny. Lezl jsem po čtyřech jako zvíře. Jen samé bláto, mokrý sníh a listí. Naštěstí křoviny byly bez listí, tak jsem to nějak zdolal.  Ihned po zdolání svahu jsem volal PJ-ovi a počastoval ho nějakými velmi nevhodnými výrazy. A on zase chrchlal do mobilu. Prý leží na otomaně a trpí! Tož nevím, zdálo se mi, že slyším cinkat pivní láhve, jestli on to na mně nehraje.

Ten mostek mně čekal hned na začátku cesty. To co teče pod ním je moje rodná říčka Hloučela. Připadal jsem si jako kdybych šel po mýdle, tak to klouzalo. A jak jsem záviděl nějakému srnci, který se tam procházel. Já klel, neboť za chvíli jsem měl boty promočené a to jsem je krémoval jako pucflek.

Tak mezi těmito dvěma rozcestníky je vzdálenost 1,5km a trvalo mi to přesně hodinu a půl, takže postupová rychlost téměř žádná. To mně dost dojalo a zvláště při představě co mně ještě čeká. Ale už to nebylo tak hrozné. Jen hnusné.

Na onom zmíněném svahu jsem si připadal jako Kristus padající pod křížem. Jenže on padl jen třikrát, ale já mockrát. A navíc jsem ještě nikdy neviděl papírovou křížovou cestu. Jenže jsem ani neměl chuť ji studovat, snad někdy příště. Došel jsem do Stínavy.

Zde jsem objevil sluneční hodiny na místním románském kostelíku, který je asi nejstarší u nás v okolí.To mi připomnělo, že jsem si fotil sluneční hodiny a pak jsem si omylem celou složku smazal. Byla to škoda, měl jsem jich tam už dost. Další postup už se odbýval chvílemi po silnicích, zasněžených polích a v lese. Občas jsem bloudil, protože toho jaksi moc nevidím. Najednou jsem se vynořil v nějaké vesnici, kterou jsem nepoznával. Jen tušil. A ono tušení nakonec bylo správné, byl jsem ve Vícově. U domorodců jsem asi budil soucit, protože jsem se ptal kde to jsem. Ale stoupl jsem v jejich očích mým nejasným vyjádřením proč bloudím. Tvrdil jsem, že po něčem pátrám a oni se ani neptali po čem. Jeden mně dokonce zavezl do vedlejší vesnice, do Hamer.

Rybník byl ještě dost promrzlý, ale sněhu ubývalo, byl jsem už na Hané. tak jsem si vtipně mysle, že mám vyhráno. Ale neměl. Začalo foukat a promočené boty a oblečení studilo. A navíc jsem netušil, že mně čeká ještě přechod louky s rozbředlým sněhem, rozryté krtičinci a stojící vodou.

Nějak jsem dorazil k plumlovskému zámku. Promočený, naštvaný, unavený. Celkem jsem záviděl rybářům, kterým byla akorát zima, ale nebyli mokří, žízniví a hladoví. A navíc, jak jsem zjistil, popíjeli nějaké lihoviny, což já nikoliv. No a tak jsem odešel do Plumlova a přesunul se do PV.

Musel jsem v parku zasmát, když jsem viděl tu "spoustu" sněhu. Co bych za něj dal během cesty! Ale zase na sebe můžu být hrdý, že jsem to nevzdal. To takový PJ určitě ležel doma na otomaně a kucinkal. Já jsem zahájil trénink na přechod Orlických hor, který nás čeká a já se na něj moc těším. Solitér bude čučet jakou mám formu. Já to rozchodím.

28.2.2008