Chvála autoturistice!

Poslední dobou toho mám jaksi moc. Moc práce, moc pochodování a hlavně nemám vůbec čas na nic. Takže jsem si udělal volno. Dost jsem se na ně těšil, plánoval co pomóňám. A hlavně nebudu chodit a to ani z kopce! Nížinnou turistiku jsem rád a ochotně vyměnil za autoturistiku. Beruščin car se mávnutím kouzelného proutku změnil v Toyotu landcruiser (to je můj sen!) a vydali jsme se do hor. Tedy spíše vrchů a to Hostýnských. I když to od nás není daleko, pořád jaksi nezbývá čas tam zajet. Od nás se tam jede východním směrem, přes Čechy a za chvíli jste tam. Takže v pátek brzy dopoledne jsme byli v Bystřici p. H., zašli na kafíčko a zákuseček, hodili oko po náměstí. Tam mně zaujal pahýl pranýře. Jako známý lidumil a socioetik bych se přimlouval za znovuzavedení pranýřů. Tresty za menší provinění bych řešil uvázáním k pranýři a delikvent by byl vystaven veřejnému posměchu. To je nenahraditelný trest! Úplně se vidím jak chodím spílat svým nepřátelům a plivu na ně. Jenže bych tam musel chodit denně a tolik času nemám. Tak jsem se rozloučil se svými sny a odjeli jsme na Hostýn. Zajímavé bylo, že jsem se při autovýstupu ani nezadýchal, nezpotil, nepíchalo mně v kyčlích. Zvláštní pocit při zdolávání hor, ten prostě neznám, ale moc se mi líbil! Přesto jsem se obětoval a vystoupal k rozhledně. Jako obvykle zamčená. Už mně to vadí, byl jsem tam asi posedmé a pořád jsem nebyl nahoře.  tak jsem si prošel křížovou cestu, jednu, ač tam mají tři. Pilát mně potěšil, pořád si myl ruce. Kostel byl v rekonstrukci, takže málo lidí taky nebylo na škodu. Počasí bylo příjemné, klid ještě lepší. Přesunuli jsme se na ubytování do Rajnochovic a jaksi unaven jsem ulehnul a lehce zadřímnul. Večer jsme šli na večeři, tedy Beruška, já se odbyl několika plzněmi. Na penzionu byla hospodu otevřená, tak jsem šel hodit řeč s domorodci. A navíc jsme s mongolskou majitelkou řešili historii Mongolska a tatarské vpády na Moravu. Bylo to divné, nechci se chlubit, ale věděl jsem toho víc než ona. Dal jsem si nějaká vícestupňová piva na žízeň a s místními probíral jejich etnopůvod. Jaksi jsme se ničeho nedobrali, někteří se už vyskytovali v poloze ležící mrtvoly.

Sobotní ráno jsme předurčili výstupům na hostýnské velikány. Samozřejmě, že autem. Opět jsem se při výstupu ani nezpotil. Napřed jsme dobyli Troják. Posnídal jsem lahváčka, abych si spravil náladu po včerejšku. Nenápadně jsem se chvěl pýchou, když si nějaký letitý cykloturista prohlížel můj razítkovník. Chtěl na nás udělat dojem a tak vykládal kde všude byl. No, já tam byl taky, takže nic moc. Vydali jsme se zdolat další vrchol - Tesák. Nastal čas časného oběda, dal jsem si zelňačku a knedlík s vejci. Obojí sice jedlé, nicméně zelňačka asi o hodinu později opustila mé útroby takřka raketovou rychlostí. Poněkud zdeptán onou skutečností jsem ulehnul na kavalec a do večera jej neopustil. On ten Solitérem propagovaný gaučink má cosi do sebe. Večer taky nic moc, v hospodě zase ti včerejší domorodci, mně bylo nevalně, tak jsem dal dvě piva a opět ulehnul. Tentokrát na dlouhých 11 hodin. Občas tedy s klozetovou přestávkou.

V nedělní ráno jsme pokračovali v autoturistice.  Padlo rozhodnutí navštívit ZOO Lešná. Vzali jsme to přes Držkovou a udělali si odbočku do Trnavy. Ne tedy té slovenské. Do zoo a na zámek mně tam na zajímavé vstupné - ZADARMO! Takové ceny mám dosti v oblibě. Stačí, když mně podojí v suvenýrech nebo bufetu. Na zámku se mi celkem líbilo, tam bych mohl s vnučkama bydlet.

Návštěva zoo mně nenadchnula. Berušce se tam líbilo, mně moc ne. Ale asi poprvé v životě jsem viděl tučňáky naživo. JInak tam byl tropický pavilón. To zase nebylo tak nejhorší. Mají to tam ve stylu střední Ameriky. Ta hlava mi byla nějaká povědomá. Asi je na etiketě zlaté tequily. V africké části měli žirafy s mladými. To by se líbilo vnučkám. Pak tam ještě byli lachtani, ale nedělali show.

Beruška se těšila na slony. Byly tam tři slonice a podle informační tabule se daly identifikovat. Jen mi připadali jakési malé. Zastavil jsem se ještě pro nějaké suvenýry v takovém pojízdném stánku. DžaPa chtěl štítky a pohlednice, ale opravdu je tam neměli. A to jsem celý stánek důkladně propátral. Po drahém a dosti nechutném obědě v místním bufetu následovala cesta domů. Hodili jsme to přes Žabárnu. Jak jsem se těšil domů! Ticho, klid vlastní toaleta a sprcha, PC, vyžraná lednička, zkrátka nedělní odpoledne jak má po výletě být. A navíc, ta autoturistika má cosi do sebe - když jsem šel domů do třetího patra, nebyl jsem ani moc unavený, takže začnu asi uvažovat o změně priorit v mém dalším turistickém životě.

Napochodováno 0km

29-31.10.2010