2:0

Tímto sportovním výsledkem zahajuji letošní turistickou sezónu! Dobyl jsem slavného vítězství nad PJ-em. Ale to vysvětlím později.

1. ledna někdy kolem poledne volám PJ-ovi, abych mu popřál taková ta novoroční klišé a co se neřine z reproduktoru mého nepříliš kvalitního mobilu: "Vole, du na rozhlednu, mlha je jak prase a su negde v p....i!  V té mlze sem zablódil!".  Samozřejmě jsem ho nelitoval, měl ležet na otomaně jako já!  Chtěl jsem ho vyzvat na následující den k zahájení našeho projektu Svratka. Ale on ne! Prý pojedeme kamsi do Bílých Karpat. Ani pořádně nevěděl kam. Snad na nějaký kopec. Tak jsem z něho vypáčil co se dalo, sedl na net a plánoval. Moc se mi to nelíbilo. Převýšení 500m na 5km. Ale PJ tvrdil, že je to brnkančka. Jasně, že nebyla! Takže s klením jsem na druhý den ráno vstával o půl šesté, mrazivým a zasněženým ránem jsem se přesunul na nádraží a odcestoval do Uherského Hradiště. Tam mně PJ vyzvednul a přesouvali jsme se do Uherskohradišťských Vápenek. Cestou provedl pár pokusů koupit rohlíky, ale byla to sranda, všechny byly už ráno sežrané. Posléze se mu povedlo koupit jakési dva kusy něčeho,co jen zdálky vypadalo jako rohlíky. a navíc skoro tvrdé. Ó, jak jsme velebili naše obchoďáky, kde blbé rohlíky koupíme třeba ve dvě hodiny v noci a to ještě držkujeme, že nejsou teplé! Nicméně jsme pak nějak dorazili do těch Vápenek. Pěkně to klouzalo, mrzlo a padal sníh. A do toho vítr. Takže začátek byl velmi nechutný a to byl teprve začátek. Na turistickém ukazateli se objevil údaj 5,5km, což v nás sice nevzbuzovalo nadšení, ale ještě to bylo akceptovatelné. Celkem jaře jsme stoupali zledovatělou cestou vstříc našemu zimnímu dobrodružství.  PJ se mi chlubil jakousi bundou a botama . Moc jsem mu to nepochválil, což ho dojalo. Líčil mi jak to koupil ve slevě, jak je to božkové a tak. A pak na mně vyvalil cenu a já málem umřel! Tu jeho cenu ve slevě JÁ neutratím v sekáčích ani do smrti. Až se mi udělalo mdlo...

Tak takhle vypadal začátek výstupu. To vlevo je část PJ-ovy předražené výstroje. Pod nohama nám křupal sníh, pod ním ledovka, vítr nám předváděl skoro celou škálu Beafourtovy stupnice. A stoupání bylo více než hnusné.

Našli jsme jakousi polorozpadlou boudu, ve které jsme posvačili. Ta byla tak jetá, že se nám skoro nelíbila. Pořád jsme byli ještě na začátku výstupu, takže z nás optimismus jenom crčel. Jenže to nás mělo přejít.

Ano, uhodli jste, je to opravdu PJ, i když vypadá jako farář ve zpovědnici.  A zde se dopustil své druhé chyby (ta první byla, že mně sem tahal), Nutil mně opustit značenou trasu, i když náš cíl byl již jen kousek. Chtěl využít mé slabozrakosti a postupovat místy nejmenšího odporu. Bohužel jsem se nechal přemluvit... PJ páčil rozumy z protijdoucích turistů místní provenience. A ti jako obvykle věděli hovno. Pro mně žádná novinka, pro PJ-e stéblo pro tonoucího.  Snažil se mně ubezpečit, že jeho varianta je lepší. Nebyla. Akorát se cesta natahovala do neúměrné délky.  Posléze nastal zlom v postupu a jali jsme se drápat do zledovatělého svahu. K tomu vítr o síle vichřice. Stromy jenom praštěly.  To se mi nelíbilo ani za nic. Zažil jsem pár bouří v lesích a nikdy to nebylo  příjemné.

PJ stoupá jako dým... Jdeme po hranicích se Slovenskem. Akorát ti mladí před námi byli jaksi rychlejší. Ale za dvacet let nepůjdou ani tak rychle jako my. A už jsme skoro nahoře na hřebeni, který nás přivítal vichřicí a to velmi nechutnou. A dokonce mi zamrzal foťák!

PJ se přímo ukájel svou fyzickou zdatností a kochal se svým výstupem. Moc jsem ho nechápal - zima jak sviňa, vítr ještě větší, co je na tom božkové?!?. Ale PJ je ještě skoro jinoch, tak jsem ho nechal napospas jeho euforii.

Narazili jsme na nějaký obrovský vysílač, kde v závětří jsme si mohli zakouřit a já si rozehřál zamrzlé oko. Dedukovali jsme jak se dostat na horskou chatu a tentokrát vyhrál můj názor. Konečně! Já totiž nikdy nekecám!

A jsme u cíle - Holubyho chata. Sice jsme žádné holuby neviděli, ale jako útočiště to bylo dobré. Použil jsem fotku jak to umím jen já, tedy hozenou z ruky. A hned napoprvé mi to vyšlo. Nevím čím to je, ale asi budu dobré! Zkoušeli jsme jednoho turistu, aby nás vyfotil, ale foto je jakési takové nemastné neslané. Já to umím líp!

PJ se nacpává jakousi kyselicí s masem. I já si pošmáknul! A nebylo jen tím, že polévka byla dobrá, ale hlavně tím, že to bylo za PJ.ovo!!! A navíc jsem si za JEHO vychutnal i kafíčko, tedy výlet se mi začínal líbit. Bohužel nás čekala zpáteční cesta. A  zase se PJ vzpříčil. Místo necelého kilometru sestupu, jsme šli tři po blbém ledu lesní cesty. A zde docházím k onomu titulku dnešní reportáže. Pj tancoval na ledě jako Jura Kornu. Párkrát jsem ho zachytil. Ale on mi dvakrát podrazil nohy a tudíž jsem na něm dobyl onoho slavného výsledku 2:0 v pádech. Přes tyto drobné peripetie jsme nakonec dorazili k autu a odcestovali.

Výlet se nám tedy protáhnul z nějakých 10-11km plánovaných na 15km neplánovaných. Nechci vidět až půjdeme kolem té Svratky, Ale vlastně to neuvidím, neb špatně vidím a pak už PJ-em nikdy nikam nepůjdu!

2.1.2010