Úvahy

Už v pátek večer, když jsem zase pozdě přišel z práce, jsem si naplánoval návštěvu mé milované hory. Nechtělo se mi brzo vstávat, tak jsem chtěl odjet až v pozdním dopoledni. Sobotní ráno - vaření kafíčka, cigaretka, příjemné myšlenky na snídani + návštěva klozetu. Kromě toho klozetu vše v pořádku. beruška prohlásila, že je záchod "nejaké divné".  Ranní pohoda se začala vytrácet. Jat neblahou předtuchou, vstoupil jsem do koupelny. Hladina adrenalinu raketově stoupala. První pohled do splachovače mi naznačil, kde je závada. Ventil ucpaný vodním kamenem. To už jsem byl rozpálený doběla a při nadávání jsem se ani nesnažil správně artikulovat. Já ten hajzl prostě nenávidím! Takže rozchození splachovač trvalo hodně přes hodinu. Už se mi ani nechtělo na onen výlet. Jenže jak jinak si uklidnit nervy? Odjel jsem tedy do Stařechovic. Bylo překvapivě moc teplo, tak jsem se potil jaksi nepřirozeně. nebo to bylo tím vztekem? Já nevím, vím jen, že když jsem Přišel do Andělovy zmoly, tak jsem byl durch od potu. Chtěl jsem si nařezat nějaké štoky, v zásobárně už nic nemá. A taky jsem si chtěl cosi nafotit, jenže v tom vzteku jsem foťák nechal doma. Tak jsem rezignoval a pomalu se posunoval po Hraběcí cestě. Začal jsem se zabývat úvahami o smyslu života a hlavně o smyslu civilizace. Zase jsem dospěl k názoru, že člověku stačí k životu málo.  Můj ideál je bydlení ve srubu v lese, nejlépe v Beskydách. Naprostá absence elektřiny je samozřejmostí. Tím odpadne hromada nejen nákladů, ale i nutnosti spotřebiče opravovat, či kupovat nové. Vodovod a odpady taky nejsou vůbec nutné. A když nejsou, není co pořád opravovat. Suchá latrína má tu výhodu, že se tam nemá co pokazit. Navíc bych měl kvalitní hnojivo. Když bych neměl zavedenou elektřinu, tak bych za ni hlavně neplatil! A nemusel bych kupovat ledničku, televizi, DVD, rychlovarnou konvici a blbé úsporné žárovky. Stačil by mi notebook napájený solárním panelem a tranzistorák na baterky. Kamna bych měl kachlová a krmil bych je dřevem z lesa. Neměl bych potřebu drahých poplatků za odpady, protože bych všechno spaloval, nebo zakopával. Za těchto úvah jsem tedy pochodoval a hledal ony štoky. Jenže ten příliv adrenalinu mi jaksi kalil zrak, tak jsem viděl ještě hůř než obvykle. Občas jsem vlezl do nějaké houští, ale nic tam nenacházel. Ulehnul jsem tedy na jakési mezi a oddal se svému milovanému sportu - kouření a čtení mraků. Došlo i na svačinu. Paštika a okoralý krajíc chleba. Nebyl čas ráno zakoupit v sámošce nějakou laskominu. Pomalu jsem se začal uklidňovat. Po cestě se s halasem posunovali jacísi turisté a kolaři. Turisté pomalu, kolaři zase až moc rychle. Nikdo nechápal moji touhu ležet na mezi a relaxovat. Radili, abych se nenachladil a tak. Já jim radil, jak mají držet hůlky na nordic walking, aby se jim nepletly pod nohy. Úplně jsem se viděl, jak chodím s lamou na nákupy do nějaké podhorské vsi. Tam bych dal řeč s domorodci, popil s chlapama lahváče, naložil lamu a pak se vydal zpět do hor. A byl bych v takové kondici, že bych do kopce kouřil dýmku, táhl lamu za sebou a vyřvával, že už mně nebaví chodit po rovině. Vařil bych si samé lahůdky, jako fazole na špeku, vajíčka na špeku, halušky se špekem, zkrátka všechno to, co mi doktoři zakazují. A hojně bych to zapíjel pivem.  Jenže nastal konec snění. Šel jsem nějak rychle, asi důsledek přetrénování z pochodů. Pátral jsem po náletových dřevinách v opuštěných malých lomech. Nic jsem nenašel, akorát vhodné balvany, které by se moc hodily na vrchol Kosíře. Ale i tuto myšlenku jsem opustil, ač mám v šuplíku povolení na instalaci kamene. Došel jsem tedy do Čelechovic a strávil příjemnou hodinku v místní hospodě. Byl jsem tam já a hospodský. Vyšlo najevo, že se známe, akorát jsme se dlouho neviděli. Takže jsme probrali případnou stavbu rozhledny, poplivali obecní volby a tak. Popsali jsme si jak nám jde dědování a udíleli si rady jak na vnoučata. A došlo i na to co je nevyhnutelné, když už něco pamatujete. Vzpomínky nikoli na budoucnost, ale na mládí. S blížícím se VŘSR jsme probírali lampiónové průvody, první máje a MDŽ. To je to, o co nás nynější režim připravil. A hlavně naše vnoučata! Jestli ti politici nejsou úplně blbí! Jsou a vím to zcela určitě, protože jsme letos c práci dělali dvoje volby. . Pak nastalo rozloučení a já se vypravil na nádraží. To už je značně zchátralé, žádný jízdní řád. Pár cestujících si taky nebylo jisto časem odjezdu. Chrchlající amplión nám oznámil dvacetiminutové zpoždění. Skoro jsem chtěl jít domů pěšky. Je to 5km, ale po cestě několik hospod, takže návrat by byl neurčitý. Odjel jsem tedy zpožděným vlakem za příznivý peníz domů. Štoky jsem neměl žádné, ale ranní vztek na civilizaci jaksi vyšuměl,  psychika se uklidnila a navíc jsem toho moc nenachodil. Co víc si přát?

Napochodováno 6km                                                                                                                                                 6.11.2010