Horské drama

Protože jsem se zapřísáhnul, že do hor nikdy nepůjdu, tak jsem tam jel vlakem. Sice jen jednu stanici a to navíc úplně zadarmo. Konduktér nestihl dojít kasírovat. Tak aspoň ten začátek byl dobrý. Naše dvoučlenná výprava - JÁ a Vendulka Pánvička - nastoupila do onoho vlaku v Jívové.

Turistická značka byla předzvěstí náročného výstupu. Ano, vzhůru, stále jen vzhůru! Jak ohavné! Vystoupili jsme v horské stanici Domašov nad Bystřicí. Konečně došlo na vyzkoušení nového telefonu, který Ježíšek Vendě donesl jaksi s předstihem. Praskly na to Dědovy prémie z práce. Přesto zbylo ještě něco na malé občerstvení. Ta "zmdlinka" byla vysokokalorická a Venďa si nějaké zbytky vzala sebou na cestu. Tak to dělali i staří Inkové - kakaovou pastou si natírali obličeje na ochranu proti slunci a ještě to fungovalo jako zásobárna jídla.

Cesta vedla džunglí, něco jako v Nepálu. Hmyzu poněkud příliš, kopřiv ještě víc. No, hrůza! V podhůří už začalo být krušno -  zemina splavená přívalovými dešti, bahno, odplavená vegetace. A cesta vedla stále vzhůru. Došlo i na "véhledy", nad kterými by i Staré Pimpa plakal. Přes všechny nesnáze s navigací a velkou výškou jsme nakonec dorazili na vrchol. Už jsme tam jednou byli, takže to pro nás nebyl žádný prvovýstup. Přesto to stálo za to!

Z vrcholové tabulky je zřejmo, že výstup byl nejen náročný, ale téměř na hranicích Dědových sil. Ale co by starý hanácký horal neudělal pro nastupující generaci! Venďa ještě trochu protrénovala plotnové lezení a Děda ji častoval historkami, jak si zde zamlada rozbíjel hubu. To ji dost potěšilo... Pak už jen došlo k sestupu a odchodu na základnu, kde jsme ještě dlouho probírali události dnešního dne.

12.7.2011