Jak jsem venčil Kosíř

Rekonvalescence probíhá pomalu. Pořád to jaksi není ono. Hodně času trávím gaučingem. Není to špatné, rozhodně je to lepší jak chodit do kopce, což mám zatím lékařsky ZAKÁZÁNO! To, co jsem tušil, mám potvrzeno - chůze do kopce je nadmíru škodlivá a vůbec se nemá provádět! Takže teď provádím úpravy uměleckého ateliéru, čumím na internet a z okna.

Chatrný zrak jsem upřel i na experimentální skleník s prstí z vrcholu Velkého Kosíře. Něco tam raší. Jenže co? I když se rostlinám asi ve skleníku daří, není to asi to pravé experimentování. Vzpomněl jsem si na skleník v Beskydách poblíž Bílého Kříže. Tam jsou stromy pod skleněnou klenbou a podkuřují jim kysličníkem uhličitým. Což nechápu a navíc nechápu, proč to dělají v horách a ne někde u dálnice. Rozhodnul jsem experiment vydrsnit.

Skleník jsem tedy vzal, a odnesl na zahradu vyvenčit. Usadil jsem jej do trávy, odstranil krycí sklo a se zájmem pozoroval co budou dělat naše vysokohorské rostliny. K mému překvapení nedělaly nic. Asi byly v šoku z drsné hanácké přírody.

A to je pohled do skleníku. Moc tam toho není. Identifikoval jsem akorát kopřivu, pak je tam nějaká tráva a snad mech či lišejník. Ovšem kopřivu a tu trávu jsem na vrcholu VK nikde neviděl. Znamená to snad, že se jim daří jen v podhůří a navíc ve skleníku? To nevím, ale domnívám se to. Zřejmě semena do hor dopravily monzunové větry, které si v ničem nezadají s oněmi pověstnými himalájskými. Jsou snad jen drsnější.

Tento můj pokus je zřejmě důkazem krutosti přírody kosířské velehory. O té krutosti jsem cosi tušil, ale teď snad mám důkaz! Ještě budu dále bádat, abych se ubezpečil, že je tomu tak.

8.5.2011