Kdo se bojí, nesmí do lesa!

To je samé „mrsk,mrsk“ a doplněné o „ …ať je to akční!“, a to prosím na moji adresu. A od samého šéfredaktora! Kdyby to byl nějaký mladý kluk, tak prosím, ale je plus minus v mém věku a vyžaduje po mně, přespadesátníkovi „mrsk“ a „akční“! Vždyť já pomalu význam těchto slov zapomínám, jó, kdyby to nahradil například slovy „…ať je to drama!“, tak to bych mohl posloužit popisem mého vstávání. Tu chvíli, kdy kontroluji, zda jsem ještě na tomto světě, to nejlépe poznám podle bolestivých grimas, které doprovázejí sykání nad bolestmi a neduhy mého těla. Ale to ne, chce akčnost, no a říká se, že maminka, režisér a šéfredaktor jistého občasníku mají vždy pravdu, tak to budu muset poslechnout a vyrazit do terénu. Chce akčnost, má ji mít!

Netrvalo dlouho, slabých pár dnů a já věděl, kam se vypravím. Při přípravě na tuto cestu za reportáží jsem cíl neopatrně vyzvonil rodině. A začala mela! To bylo přemlouvání, prošení, bouchání dveřmi a já nevím co ještě, a to vše kvůli tomu, abych si to ještě rozmyslel, abych neriskoval, abych na ta místa nechodil, co vše se mi případně může stát, pokud tam skutečně zajdu, a jestli se mi něco přihodí, tak to nemám radši chodit domů, neb jsem byl varován! Scéna jako na tom slavném obraze, no na tom, jak se K.H. Borovský loučí s rodinou před deportací do Brixenu. Pouze nářek malé Zdeničky byl nahrazen vytím naší fenky, neb správně pochopila, že mi bude dělat doprovod! Marně se zatlačila pod sedačku, i pod stolem jsem jí objevil, na světlo vytáhl, obojek s vodítkem nasadil a vzpouzející  na cestu vynesl! Výlet mohl začít!

Za těchto dramatických okolností se mi podařilo opustit byt a směřovat k cíli. Cesta ubíhala, ve vzduchu stále kroužily výzvy k opatrnosti. Procházel jsem lesem pod vrcholem Háj, cíl v nedohlednu. Abych ulevil mému dýchavičnému tělu, nařídil jsem si první zastávku. Vzhledem k cíli mé cesty byla tato zastávka symbolická. Totiž tak, v lese, v místě pod oním zmiňovaným vrcholem Háj se nachází hřbitov zvířátek. Pro milovníky S.Kinga zdůrazňuji, že je to hřbitov a ne „řbitov“! V lese je okolo dvaceti hrobečků němých tváří. Dřevěné křížky s vyrytým či vypáleným jménem zvířecího kamaráda, i datum narození a úmrtí lze vyčíst. Na mnoha rovech hoří svíčky, leží květiny a oblíbené hračky oněch tvorečků. Tento hřbitov je neoficiální, je nasnadě, že jistě porušuje nějakou vyhlášku či podobný nesmysl, ale neznám nikoho, kdo by se odvážil něco proti tomuto místu podniknout! A věřte nebo nevěřte, na nedalekém místě posledního odpočinku určeném pro lidi občas dojde k vandalismu, ale zde v těchto místech se něco podobného nepřihodilo! Stál jsem tam, hlavou mi probíhala němá tvář, která kdy prošla mým životem a až naléhání toho našeho nalezenečka mě přinutilo pokračovat dál.

Vyškrábal jsem se na výše uvedený kopec. Ten zdobí rozhledna. Rozhledna! Ne nějaké monstrum ze svázaných trubek, jako je například – no, nebudu jmenovat, to aby se jeden nejmenovaný předseda jednoho nejmenovaného spolku neurazil, proto o  VK ani muk! To ta naše výhledna je bytelná, na ni i já vylezu! No, je pravda, z ochozu se nevykloním, i když je téměř krytý a bezpečný, ale ze schodiště je také vidět, tak jaképak copak! A stejně je většinou mlha, zataženo, smog a já nevím co ještě, a to vše mi vlastně znemožňuje riskovat a lézt někam, kam se mi vůbec nechce! Tož tak! A pokud se chcete pokochat tímto objektem, tak si jej najděte na netu! Je to rozhledna Háj /Hainberg/, původně Bismarckova věž, a má i svoji TZ!

Radši jsem onu stavbu nechal za zády a pokračoval ve vytčené trase. Blížil jsem se k cíli. Neklamným příznakem bylo čím dále tím méně stop ve sněhu, a to jak zvířecích, tak lidských. Oba druhy se těmto místům vyhýbají. Také vítr přestal ševelit v korunách stromů, ba zdálo se, že i motory ocelového ptáka v několikakilometrové výšce začínají nějak ztrácet výkon… I ten náš chlupatý hňupík mi dával najevo, že by bylo dobře se otočit a upalovat k domovu, ne že by se bála, to ne, ale přeci jen toho šlapání bylo dost, nehledě k tomu, že nás oba čekají doma plné misky, tak co trajdat po místech, která svou ponurou atmosférou nahánějí strach? Ale já se nedal! Cíle jsem dosáhl! Sice mi trochu jektaly zuby, ale to chladem, ne obavou! Vždyť čeho bych se taky měl bá- co to bylo? Nějaký podezřelý šramot? Někdo na stromě či za stromem? Víte co? Já radši půjdu, vždyť ta Sindynka má vlastně pravdu, ještě mi vystydne miska, co to blábolím, chci napsat večeře, a také je zajisté něco v rozhlase či televizi, tak co bych se na těchto místech zdržoval! A ještě k tomu se začíná stmívat! Půlnoc sice není, ale spolehněte se na hodinky! Sice zdálo se mi, jako by někdo z korun stromů šeptal: „Neboj, na vdané ženy či ženaté muže já neskáču, oni totiž nemají na hřbetě místo, tam je obsazeno!“ ale věřte strašidlům. Ne že bych se bál, ale přeci jenom půjdem, viď Sindy? Šli jsme. Zrychleným krokem. Domů. K miskám. A kde že jsme to vlastně byli? O tom vypoví nejlépe obr.č.2. Tož tak.

 A jak se tam dostanete?