Jihočeskou výhní 3

Den třetí: Dobrá Voda –Milejovice – Hoštice –Volyně - Čestice-Hoslovice - ???????? –Kadov - U Hudečků

Jak jsem večer usínal za zpěvu lesních velikánů, tak jsem se i ráno probudil. Neobvykle brzy - v 06:10 hod. Což o to, rád bych si ještě nějaký ten verš dopřál, ale dva muži s motorovými kosami byli proti. Zákon schválnosti - začali tak brzy ráno čistit paseku pod kostelíkem, v jehož stínu se to tak dobře chrnělo. Rámus převeliký, jejich pracovní elán mě dokonce připravil o snídani. Jsem alergický na hluk, a představa, že bych se v tom randále zakusoval do něčeho dobrého - např. špeku, a k tomu se napájel čajem je úplně scestná. Nevadí, dříve vyjdu, více toho našlapu a více uvidím.

Díky tomuto rannímu probuzení jsem již před devátou procházel Hošticemi. Známá to vesnice jak hrobem M. Tučného, tak režisérem Troškou. Celá tato komerční šaškárna se na celkovém vzhledu podepsala - nyní ves působí jako jedna velká filmová kulisa, a co horšího, v místním hasičském muzeu neměli ani TZ! Místo ní mi nabídli, že na plátno pustí dokument z natáčení Troškovy trilogie. Děkuji, nemlsám. Místních je mi líto - za prvé nevěřím, že z turistického boomu něco mají, těžko předpokládat, že všechny ty knajpy pojmenované po filmových postavách patří hoštickým podnikatelům, a zejména jim nezávidím ono "Hele, mámo, pojď se podívat, tady na tom dvorku bydleli Škopkovi!".

Rychle opouštím vesnici a mířím k Volyni. Nejkratší cestou. Tudíž 3 km po hlavní silnici, za řevu kamiónů a ostatních samohybů. Fuj tajksl krucinál element. Rozpálený asfalt, chůze po krajnici, občas úskok do příkopu, to když nějaký idiot vystavuje na odiv sílu svého vehiklu. A k tomu inhalace zplodin, to byla asi ta má opožděná snídaně.

Těšil jsem se do Volyně. Takový sympatický název. Jo, ono mě ty sympatie rychle přešly, zejména poté, co jsem šel a šel, to pořád do kopce a náměstí nikde. Až v té nejvyšší části jsem mohl shodit bágl ze zad a usadit do stínu u pomníku, jenž zdobí náměstí. A taky toto místo zdobí hlavní silnice, takže smradu a rámusu neurekom. Tak tady bych chtěl bydlet...

Podařilo se mi najít místní tvrz, prodejní místo TZ. A jsa zkažen Alpenstockem - zejména jeho průpovídkami o "Hanácké šetrnosti a kouzelných průkazkách", rozhodl jsem se i podívat po oné tvrzi, ona Cestovní kniha mi to umožnila bez povinnosti platit vstupné. A neprohloupil jsem! Víte, jak bylo nádherně v místnosti pod úrovní terénu? Ten chládek, to vám bylo takové blaho, moc nechybělo, abych se nepřitulil k těm dvěma, kteří ve skleněné vitríně uprostřed sálu si již pár století tuhle teplotu užívali.

O pár hodin později sedím před supermarketem v Česticích, a přemýšlím, kde se stala chyba. Nohy jak sulc, točí se mi hlava, je mi na zvracení. Liji si vodu z láhve na hlavu a snažím se opět ovládnout své tělo. Takhle mě zdrchal asi sedmikilomerový přesun z Volyně. Slunce, asfalt, nepomohlo ani to, že jsem se po cestě komplet vymáchal v potoku či říčce pojmenované symbolicky - Peklov. V hlavě černé myšlenky, jestli bych se na to už neměl to, vykašlat, věnovat se něčemu užitečnějšímu, něčemu, kvůli čemu bych nemusel vstávat z gauče. A snad pod vlivem Hoštic a hrobu zpěváka vynořila se mi v hlavě slova z jedné jeho písně:

"Tak si řeknu na to mám,                           tak si řeknu na to mám

všechny síly posbírám,                               všechny síly posbírám

 i tam, kde nejsou žádné,                           a nějak se to zvládne                          

 tak si řeknu na to mám                             tak si řeknu na to mám

 všechny síly posbírám                               všechny síly posbírám...

 to víš, těžko se to mládne

Aniž bych jen pohlédl na největší chloubu Čestic, jímž je vrch Kalvarie se souborem staveb, ve stavu v jakém jsem byl mi mohlo být veškeré kulturní dědictví ukradené, vydal jsem se na další část cesty - směrem na Hoslovice, a to přes Podhoslovičky. V nich je totiž rekonstruovaný starý mlýn a nad ním rybníček. U něj mám za povinnost zaujmout patřičný postoj, nechat se vyfotit a snímek poslat na adresu PaVeAnTo. Jo, jo, nyní si vlastně uvědomuji, že celá má anabáze je vlastně dílem oné rodinky! Kdyby nevymýšleli pro členy klubu různé cypoviny, pardon, chtěl jsem napsat různé soutěže, i když ten první název mi byl v té chvíli bližší, tak jsem se mohl procházet někde v kopcích ve stínu stromů, a co hlavní - nezasažených asfaltovým šílenstvím!

Říká se "My o vlku a vlk za humny". Pravdivost tohoto přísloví byla potvrzena. Zrovna, když jsem si představoval, jak musejí doma škytat, když tak na ně s láskou myslím, začal můj debil vydávat pazvuky a dožadoval se, abych přijal hovor. A on to DžaPa, že má volno a kde asi tak jsem, že si udělá s rodinkou výlet a přijedou se na mou zchátralost podívat. Nedbal mého upozornění, že nevypadám a ani nejsem cítit zrovna esteticky, že se počasí na mé zchátralosti podepsalo, výsledek byl, že se okolo 15:30 hod. setkáme v Hoslovicích. A já že mám čas, který do oné hodiny zbývá, využít nějak prakticky, třeba zdolat rozhlednu nad místem našeho setkání. A já byl tak ze všeho zblblej, že jsem skutečně na tu rozhlednu vylezl, i když byla kovová!

I nastala chvíle našeho setkání. Přihrnuli se jak velká voda, odtrhli mi ruce od klobásky, která byla mým prvním jídlem toho dne, ani zrzavý mok nenechali dopít, naložili mě do auta, marně jsem je upozorňoval, ať si nesedají proti větru - a se slovy, že jsem strašný ignorant, když jsem nenavštívil Kalvárii v Česticích mě tam odvezli! Povodili, poté opět uložili do auta a začala okružní jízda Strakonickem.

Dokonce jsem navštívil i další kovovou rozhlednu, zdálo se, že je několikanásobně vyšší než ta v Hoslovicích. Na ní jsem, jak je vidět na jedné z fotografií, dal najevo můj vztah k výškám a těmto monstrům. A v té výšce DžaPa měl řeči, abych si napsal jméno oné rozhledny, že není na mapách a tudíž bych její název mohl zapomenout. Co si myslí, že mám dajakou hosipu či co? Já, a nezapamatovat si název něčeho? Teda, pěkně podceňují mou dokonalost! Radši z té výhledny slezem. Pro zájemce - tato věž se nazývá - a kruciš, Písklovice?, Pinkavice?, Paskovice?, Ploštice?, Penízkovice?, a co vůbec po jménu, i kdyby růži stokrát nazvali jinak, bude vonět stejně - jak říká klasik.

Pokračovala spanilá jízda. Do rytmu nám vyhrávala baterka, kterou měla rodina v kufru auta a nechala ji jen tak na volno, to pro DžaAn na tábor, kam se za pár dnů chystala. A v tu chvíli se v mé hlavě začal rodit takový nepříjemný pocit - kde je má čelovka? Obyčejně ji mám po ruce, v kapsičce na báglu, a najednou si nějak nemohu vybavit, že bych ji tam ráno dával. A znáte ten pocit, že se musíte okamžitě přesvědčit? Při první zastávce prohledávám dokonce celý bágl, ale čelovka nikde. To by mě zajímalo, kde je jí konec, jedna z mála značkových věcí, kterou vlastním, a ona mě opustí! Ano, opustí, já přeci věci neztrácím, to s tou ledvinkou minule bylo jen takové malé nedopatření, vždyť jsem ji přeci našel, ne?

Navštívili jsme další zajímavá místa, budu se muset zeptat mých průvodců, která to vlastně byla. Ono totiž, pokud řídí DžaPa a naviguje DžaVe, tak je to taková paráda... O nic se nemusíte starat, užíváte si jízdu, je vám úplně jedno, kde je sever a kde jih, názvy obcí postupně zní všechny stejně. Taková pasivní existence je něco nádherného, budu muset vyzkoušet častěji. Pokud se tedy najdou takoví obětavci, jako je PaVeAnTo a tuto spanilou jízdu vám umožní. Tímto jim ještě jednou děkuji a za odměnu slibuji, že počet mých invektiv na jejich adresu snížím nejméně o deset procent.

Jedna z posledních zastávek byla u Kadovského viklanu. Troufám si tvrdit, že mé "sošení" nebude mít mezi soutěžícími konkurenci. Na rozdíl od nich já měl originální a živou předlohu! Kolik nás takových bude? Neměl bych dostat nějaké body navíc? Ha? Co vy na to, organizátoři?

Den se chýlil ke konci, ještě jsme doplnili tekutiny v obci Vrbno /cítil jsem se jako nechutný alkoholik, dal jsem si pivo a ti čtyři ostatní kofolu!/. Poté jsem se ještě nechal zavézt k lesíku, nedaleko hájovny U Hudečků, tam jsem si našel v lese místo pro spaní. Při stavění stanu co to vidím - má ztracená čelovka byla zabalena ve stanu! Holka moje, přeci se vrátila! Vždyť já to říkám pořád, já věci neztrácím, nezapomínám! No jo, ale kde mám svůj vycházkový klobouk? Já jej nechal v autě... No, co, do září bude dělat v Písku společnost, a na setkání KSTS se opět vrátí na mou hlavu. Vždyť to říkám opakovaně - já věci neztrácím!

Tímto mohu můj canc zakončit. Další den pouze dojít do Blatné, mrknout na zámek /na zámek, ne do zámku, a to mám také volňáska k prohlídce/, sednout na vlak a přes Nepomuk a Plzeń domů. To vás již nebudu unavovat zážitky, pár jich bylo, ale to bych již neúměrně natahoval Alpovu trpělivost. Ta bude zajisté podrobena dalším zkouškám, chci se totiž ještě někam podívat. Zatím nevím kam, ale ono se vždy nějaký ten cíl najde. Nehledě k tomu, že u mojí maličkosti se skutečně cesta stává cílem, je mi jedno kam jdu, co vidím, hlavně že jdu!