Místo východu západ, místo "gaučinku" Kornberg!

Jo, jo. Není nad kamarády kteří vám v dobré víře mění trasy pochodů. Jako uplynulé dva dny. Já si něco naplánoval a jak to dopadlo? Ani se neptejte, místo abych šel na východ, šel jsem na západ a tak bych mohl pokračovat ve stížnostech. Ale raději to vezmu popořádku, aby to mělo když ne hlavu, tak aspoň patu. Ne, že bych si chtěl stěžovat, ale popsat tu štrapáci musím. Tož tak, dávám se do psaní dokud si něco vůbec pamatuji. A že to bylo na pamatováka náročné! Ale k tomu dojdu, vracím se na začátek:

Jak jsem se zmínil v úvodu, není nad kamarády. A jednomu jsem se takto neprozřetelně pochlubil se svým úmyslem vydat se po stopách jednoho básníka, básníka, jehož jednu větu bych podepsal i nyní, tak na mne zapůsobila. A po mém chlubení následovalo ono: "Jdu s tebou!". Já to přivítal, není špatné si postupně zvykat na lidi při túře, jeden neví, kdy se mu to bude hodit. Takže domluveny podrobnosti - rozuměj, tato domluva spočívala v ,,sejdeme se v tolik a tolik, tam a tam", což ani nebylo tak složité, protože naše byty dělí asi 80 metrů. Takže vše podstatné bylo řečeno a před námi stála realizace projektu.

Pondělí:

Věřte, nevěřte, sešli jsme se na minutu přesně. Čekala nás téměř celodenní procházka cestou necestou. Vzhledem k tématu oné túry jsme začali stylově - u sochy onoho zmiňovaného básníka. Pak jen několik set metrů po okraji Aše a sledujeme červenou turistickou značku. A i těch pár metrů okrajovými ulicemi nám nabídlo vývěsní štíty asi deseti "non-stopů", rozuměj heren s nepřetržitým provozem. Nechci se dotknout ostravských patriotů, ale když jsem viděl tu jejich známou "Stodolní ulici", tak jsem byl zklamán. To čím se chlubí na onom místě, to je v celé Aši - nepřeháním, heren, barů, nočních klubů, diskotékových a já nevím jakých ještě kraválplaců, tak takových podniků bude v Aši jistě něco mezi padesáti až osmdesáti. Někdy spočítám. Ale abych pokračoval - opustili jsme město našeho bydliště a blížili se k bývalému hraničnímu pásmu a posléze státní hranici. Jako jeden z postupných cílů onoho dne jsem určil historické hraniční mezníky, a to takové, které jen tak k vidění v jiných částech republiky nejsou. Nekecám, u Prostějova či Písku nemáte šanci něco podobného vidět! A že to stojí za "hození okem" dokládají přiložená fota. Přiznávám, mírně jsem tyto mezníky upravil, ale vlajka klubu jim zajisté dodává na eleganci.

Po shlédnutí hraničních kamenů nastal zádrhel - já počítal, že půjdeme směrem na východ, projdeme pár kilometrů bažinami a lesem, čímž se dostaneme k místu spjatého s oním výše uvedeným básníkem a spisovatelem, ale Vilda mínil jinak. Nechtěl na východ, chtěl na západ! A hlavním důvodem jeho umanutí byla značka hradní zříceniny uvedená v mapě. Toto označení bylo nad německou vsí Langenau, na kopci Wartberg. Podlehl jsem a následoval uzurpátora mých plánů na území, jenž nazval Zdeněk Šmíd ve svém cestopise krajinou "čechožroutů". Následoval jsem jej tedy, našli jsme uvedenou vesnici, a zde se musím zmínit o dojmu, který ve mně zanechala. Třikrát fuj! Něco tak upraveného, až sterilního se jen tak nevidí! Vše vyblýskané, anglický trávník okolo každé takové pastoušky, samá ozdůbka a záclonka... Nedokáži si představit, že by si obyvatelé udělali na své zahradě třeba ohníček a poseděli, poklábosili, třeba i tu jejich klobásku upekli... Na pohled vše pěkné, ale působilo to jako kulisy, chyběl k tomu život, takové zabydlení, zdálo se, že vesnice je načinčaná, ale mrtvá..

Wartberg jsme nalezli, zříceninu nikoliv. Prošli jsme onen kopec křížem krážem, snažili se určit místo, kde by stavba hradu byla nejlogičtější. Zbytečně. Onen kopec je obklopen políčky, kamenitými, a tudíž každý remízek či místo, kde by mohl hrad stát, bylo zasypáno kameny z polí. A když se nám podařilo vytipovat, kde by nějaká ruina být mohla, tak tam dnes stojí velký camping. Nedalo mi to, snažil jsem se najít aspoň nějakou zprávu na webu, ale kde nic, tu nic. Dokonce ani na německé turistické mapě žádná zřícenina v tomto prostoru zaznamenána není. Jak se dostala na mapu naši je mi záhadou. Opustili jsme tedy Wartberg a vydali se směrem ke státní hranici s cílem vrátit se na naše území, vyměnit sterilnost za střepy, láhve a další, s prominutím, "bordel", jehož jsou naše lesy plny. Čekalo nás posledních pár kilometrů do cíle.

Tímto cílem byl městys Hazlov. Pokochali jsme se místní památkou - zříceninou zámku. V době své slávy musel vypadat velkolepě, dnes je to uzavřená ruina. V objektu je i kostel, ten se v neděli otevírá, jsou odemknuty i řetězy, jenž zabraňují vstupu do areálu. Tudíž cesta do kostela vede zřícenými místnostmi. Působivé. Až tak, že jsme si s Vildou museli utřídit dojmy z naší malé expedice. A kde jinde, než v místní pivnici. Skočili jsme si na kofolu a kafíčko, ale ne, to kecám, zkrátka rozebírali jsme události minulých hodin tak vehementně, že nám ujel vlak do Aše s odjezdem 14:47, také ten v 15:47, dokonce na nás nepočkal ani ten v 16:47. Zkrátka, postihlo nás to samé neštěstí, jako Švejka jna nádraží v Táboře - popíjeli jsme jeden turisticky vhodný nápoj za druhým...

Jak se  dostat k historickým mezníkům: Z Aše po červené, z ní je místní značení, které vás dovede k HM. Cesta po státní hranici je dobře schůdná, a díky Schengenu při případném zabloudění nehrozí žádné sankce.

Na obrázku 1 je historický hraniční mezník, ozdoben erbem rodu von Lindelfelsů z Erkesreuthu datován rokem 1718.

Na obrázku 2 je další historický mezník, tzv.Schlusselstein, s křížem do hloubky z roku 1719. Na něm letopočet demarkace 1848, a na tomto kameni je umístěn hraniční mezník z poslední úpravy kolem roku 1930.

Úterý:

Po velkém úspěchu pondělní vycházky jsme si odsouhlasili úterní výlet, opět do němec, a to na vrch Kornberg. Vysloveně výlet - přesun autem téměř na místo. Cíl vybral Vilda, již tam několikrát byl a že to stojí za zhlédnutí. Já budu dělat řidiče, Vilda bude navigovat. Navigoval úspěšně. Některé kruhové objezdy či křižovatky v Selbu jsme projížděli pouze dvakrát, na rozdíl od jiných, kde i třikrát bylo málo. A to cíl je vidět na spoustu kilometrů, dokonce  za jasného počasí i z okna mého panelákového bytu se mohu kochat mohutnou stavbou na onom kopci! Kdo hledá, najde. Auto zaparkováno na parkovišti a nás čekala cesta po sjezdovce k dnešnímu cíli. Vypadala úchvatně, jako každá sjezdovka, koukáte-li na ni zespoda. Bylo to tak působivé, že Vildu z té podívané chytla záda a musel se tudíž z další cesty omluvit. Chudák, a tolik se na to těšil... Stoupal jsem tedy sám, patřičně zadýchán hleděl poté do krajiny. Z rozhledny, a tak má rozhledna vypadat! Takové navštěvuji rád, jsou bytelné, vidět není pod nohy a kamenná zeď na vrcholu rozhledny sahá do výšky prsou! Předchůdce rozhledny na vrchu Kornbergu /825 m n.m./ byl postaven již v roce 1849, poté různé úpravy a ta poslední je z roku 1959. Vrchol dále hyzdí věž, asi dvakrát vyšší než rozhledna. mám za to, že toto zařízení sloužilo americké armádě k monitorování území bývalého Československa. A to je ten objekt, který je vidět na těch 15 kilometrů, které dělí vrch od Aše.

Patřičně jsem se pokochal výhledem a následovala cesta zpět k autu a marodovi Vildovi. Krátká přestávka mu očividně prospěla, bolest v zádech zázračně ustoupila a byl tudíž schopen spřádat další plány, například činnost poté, co uložím auto do garáže. Ale ta neměla s turistikou nic společného, zaměřovala se na podporu ašských živnostníků podnikajících v pohostinství. Tož tak.

Na obrázku 3 je rozhledna na vrcholu Kornbergu, na následujícím ono zařízení stojící v bezprostřední blízkosti rozhledny.

Jak se tam dostat: Stačí obyčejná automapa, trefit na německé příhraničné město Selb - asi 5 km od Aše, poté dalších pár kilometrů podle mapy - Unterweissenbach, Oberweissenbach, následuje Steinselb  a jste tam. Výhled vynikající, na vrcholu rozhledny plánky s viditelnými cíly.