A zase jinam, než bylo v plánu...

Středa, 09:40 hod.:

Na Františkolázeńském nádraží přešlapuje téměř dvoumetrový mladík. Každou chvíli pohlédne do směru, odkud očekává příjezd vlaku od Aše. Konečně! Motorový vagónek zastaví u jednoho ze dvou nástupišť. Onen kolohnát spokojeně zabručí, nastoupí a zrakem propátrá osazanstvo motoráčku. Znejistí, projde mezi sedícími na konec, otočí se a opět zrakem propátrává jednotlivá místa a osoby. Zatváří se překvapeně a hrne se k východu. Pozdě. Zasyčení hydrauliky a dveře jsou zajištěny. Vlak se dává do pohybu. Překvapení v mladíkově tváří se mění ve zmatek. Nezbývá mu nic jiného, než pokračovat v jízdě. Nejbližší zastávka - Cheb.

Čtvrtek, 09:40 hod.:

Na Františkolázeňském nádraží přešlapuje opět onen mladík. Jako předešlý den netrpělivě vyhlíží příjezd vlaku od Aše. Vláček přijíždí, onen drobeček se snaží nahlédnout okny do vozu. Marně, okna jsou zamlžena a tudíž neprůhledná. Nastupuje, je patrno, že někoho hledá. Jeho zrak se zastaví na dvojici mužů, doprovázených malým, asi sedmiletým chlapcem. Rozzáří se a přistupuje k nim. Navzájem se zdraví, přičemž sedící trojice se snaží zadržet smích. Marně. Propuká v řehot, přistoupivší dlouhán se tváří, že se jej tento výbuch veselí netýká. Ale brzy je vtažen do děje a musí odpovídat na otázky typu: "Tak co, včera jsi si to nacvičil a dnes to zvládáš? A jak ti bylo, když jsi nikoho z nás včera neviděl? Jardo, Jardo, jak jsi se mohl splést v datumu a na turistiku vyrazit o den dříve? Nestydíš se, ve svém ani ne třicetiletém věku takto zmatkovat? Ale jo, tak už ti dáme pokoj, sedni si a těš se na dnešní výlet!"

Tolik tedy úvodem. Nechápu, jak tak mladý člověk může být roztržitý natolik, že si splete den turistiky. To já v jeho věku... No, radši toho nechám, ještě bych musel překrucovat skutečnost a to se v tomto klubu nehodí. Vrátím se tedy k popisu událostí, jenž nás toho dne potkaly. A že jich nebylo málo, vždyť považte - můj původní zámysl byl projít se po stopách onoho básníka, vždyť víte kterého, melu o něm již více než měsíc a pořád se nějak nemohu k onomu výletu dostat. Vždy mi do toho něco, či spíše někdo, vstoupí a já musím měnit plány. Jako například včerejší výlet - jen jsem se v práci zmínil, že se trochu projdu, to abych si hlavu vyčistil, a tu máš čerte kropáč - zjišťuji, sám nejdu, je nás více - onen kolohnát Jarda a Dáča se synem. Takže honem měním plány, jinak vypadá procházka dospělých a jinak s dítětem. Nad novou trasou nemusím dlouho přemýšlet, poslouží mi březnové číslo časopisu "Turista" a jedna jeho reportáž o vrchu Podhora.

Konečně se dostávám k popisu oné cesty. Mezinárodní osobáček nás vysazuje v obci Milhostov u ML, nevěřícně koukáme na vlakovou zastávku a okolí. Nikde totiž není přístupová cesta! Zchátralá budova je obklopena polem, bažinou... Jen vyjeté stopy traktoru naznačují, kudy se budeme ubírat. Obaleni bahnem přivítáme asfaltovou silnici a žlutou turistickou značku, která nás povede k cíli - nejvyššímu bodu Tepelské pahorkatiny, ke kopci "Podhorní vrch". Čeká nás místy ostré stoupání, náročnost zvyšuje podmáčený terén a křoviska. Je patrno, že tento kout má své nejlepší dny za sebou a je stranou zájmu turistů. A po výstupu mohu zvolat: "Neoprávněně!" Vyhlídka ze skály, tvořící vrchol, nám vyrazila dech. Nechci se dotknout patriotů Českého ráje, ale vyhlídka z Kozákova byla slabým odvarem toho, co se naskytlo našim očím. Dyleňský les, Český les, Přimda, klášter Teplá, v dáli jsme tušili Čerchov... I to sedmileté dítě stálo na vrcholu a se zatajeným dechem se opájelo krásou onoho panorama, rozkládajícího se před naším zrakem. Nechtělo se nám zpět dolů, do sedla, tak jsme se kochali...

Při pokračování túry, v onom sedle jsem si začal, vyzbrojen informacemi z článku výše uvedeného periodika, hrát na chytrého. Abych se nechlubil cizím peřím, dovolím si citovat:

"Poslední tajemství je záhadou plně detektivní. V sedle mezi vrcholy Podhory byla před druhou světovou válkou postavena Hannakamova výletní kavárna. Těšila se hojné pozornosti lázeňských hostů, ve třicátých letech minulého století se v ní konaly také srazy různých německých spolků. Období války přineslo značný pokles turistů, ale kavárna, v níž na sklonku války žil majitel Adalbert Hannakam společně se snachou a služebnou, o své hosty nepřišla. Školili se zde záškodníci nacistické organizace Zeppelin k poválečné diverzní činnosti. Šlo převážně o ukrajinské nacionalisty. Po osvobození pátrala po těchto záškodnících americká zpravodajská služba CIC. Její vyšetřovatelé předpokládali, že od Adalberta Hannakama získají cenné informace o účastnících kurzu. Když však 16.6.1945 přijeli na Podhoru, byly dveře kavárny zamčeny. Američané je tedy vylomili a našli všechny tři obyvatele zastřelené. Všichni byli očividně vrahem překvapeni. Mrtvá snacha měla v rukou jehlice na pletení, druhá žena byla zastřelena při mytí. Pachatelé byli pravděpodobně členové organizace Zeppelin."  Tolik tedy citace z časopisu turista, číslo 3/2008, str. 41.

Naším dalším cílem byla obec Závišín.  Cesta byla rámována různými soutěžemi - kdo najde první smrkovou šišku, kdo uslyší či uvidí domácí zvíře... Nevím jak je to možné, ale ten malý fiškus vyhrál všechno! Nestačil jsem mu předávat odznaky za první místa! Bať, bať, stromek se musí podchytit dokud je mladý, pak je naděje, že se uchytí drápkem a vyroste z něj turistický nadšenec. /Žel bohu, na svých cestách jsem viděl i jiné extrémy - rodiče táhnou vzpouzející se ratolest za sebou, vyhrožují, jak s ní naloží pokud nepřestane fňukat, tempo určuje nejsilnější jedinec, neb musí stihnout tam to a ještě potom to, no a z takových rodičů potom vyroste něco podobného, jako je současný předseda ne KSTS ale Kčt, který před několika lety vedl skupinu v pohoří takovým způsobem, že toho nejslabšího nechali napospas osudu a zemřít ve sněhu... A z těch dětí vyroste generace, pro které bude pohyb v přírodě noční můrou... /

Ale dosti naříkání, neb před naší malou skupinou je další záchytný bod - pohostinství v Závišíně. Tam jsme pochopili, že mládí má velké výhody - zatímco zmiňovaný junior do sebe obrátil dva ovocné čaje, nám stavovská čest kázala dát si turistickovhodný nápoj a pak se třást chladem! Bylo našim štěstím, že návštěva onoho lokálu byla zpestřena prohlídkou loveckých trofejí, a to jste měli vidět, jak kůže medvěda dokáže rozzářit sedmileté oči! A dál muflon, jezevec a jako bonbonek lyže z devatenáctého století. Nadšení nám vydrželo do placení, tam jsme zjistili, že ten Gambrihnus, co pijeme, si počítají 28 Kč za kus. No, nedejte si ho za tu cenu!

Naší náladě začalo odpovídat i počasí. Sotva jsme se vzdálili několik set metrů od onoho loupežnického doupěte, začala Sibiř. Silný protivítr doprovázený sněžením, nebylo vidět na krok. Nevadí! Využili jsme této půlhodiny, po kterou ta divočina panovala, k instruktáži. Mladý byl poučen, že lépe, než jít vedle táty a držet se za ruku, tak je lepší tátu pustit před sebe, chytit se jeho bundy a takto postupovat pěkně v závětří. Mimo to byl povzbuzován hláškami typu: " Je vidět, že jsi chlap, máma by to určitě nevydržela, to je jen pro pořádné drsńáky!" A ogar vydržel, nereptal, a po odeznění vichřice se nadýmal pýchou, jaký že je "bórák"! A byl odměněn - to psí počasí zmizelo a začalo svítit slunce.

To jsme se již blížili k Mariánským Lázním. Pěkně seshora, z kopců, podél miniaturparku, kde jsou k vidění zmenšeniny známých historických staveb, kolem obory daňků, kteří  nás si nevšímali, ale jakmile zazněla němčina, tak běželi k ohradě a loudili pamlsky. Holt, kolik řečí znáš, tolikrát si zamlsáš... A v neposlední řadě rozhledna Hamelika. A na ní jsme přišli z kopce! A je bytelná! Žádná jihočeská náhražka rozhledny, ale pěkně kameň na kameni! A tak je to správně, tak má výhledna vypadat!

Abych to shrnul - výlet pěkný, pro nás nenáročný, pro nejmladšího účastníka výpravy možná náročný až moc! Ale vydržel a pořádně mu vyhládlo. Při čekání na vlak si dal segedín s pěti knedlíky a jak to v něm mizelo! Dáča nevěřil vlastním očím, co toho jeho synek zbaští! A jak mám zprávy, nemůže se dočkat výletu dalšího. No, dostanu se já někdy po stopách onoho JWG? Dostanu! Jeho jedna věta si to zaslouží! Tož tak!

Na obr 1: vrcholové foto, za námi možno tušit nevídané výhledy...

Na obr 2: část informační tabule

na  obr 3: společné foto s majitelkou medvědí trofeje, tabulka oznamuje: "Uloven 6.6. 1995 doc.ing. Ivanem Raisem u jezera Wah Wash Kesh Ontario Kanada. Věnován Vlastě Vackové

na  obr 4: cesta sněhovou vánicí

Jak se tam dostat: Nejlépe - vlakem do zastávky Milhostov u ML, poté po žluté k rozcestí, zbytek cesty po červené. Celkem asi 9 km, jediné stoupání na Podhoru, poté velice mírně zvlněný terén se závěrečným sešupem do ML.