A všichni mi říkali Ogare!

No, to mi nebudete věřit, co jsem zažil s babi a dědým. Mami a tati mě dali na hlídání, dodnes nevím proč, něco povídali o výročí svatby a opakované svatební cestě, no a babi s dědým mě tedy vyzvedli, že budou hlídat a dbát o mé pohodlí. Jo, pohodlí, houby, žádné nebylo! Byl jsem naložen do auta a místo aby zastavili v Aši, tam, kde jsem zvyklý a kde mám kamaráda pejska, tak to ne, přivázali mě na sedačku a že jedeme na výlet.

Lidi, to bylo kilometrů! Tak daleko jsem ještě nikdy nebyl! A ty velké auta co jezdily kolem nás, a ta dědýho mluva když řídil, a to nepohodlí, kterému jsem byl vystaven! Že já nezůstal doma! To si budu dlouho pamatovat, a taky neřekli kam jedem, s kým tam budem, co tam budu dělat, co budu jíst, kde mi budou vyměňovat pleny, pouze mleli něco o nějakém setkání, a že se mi tam bude líbit, že bude legrace a tak podobně odbývali mé dotazy. Moc jsem jim nevěřil, vždyť jak může být důvěryhodný někdo, kdo provedl můj únos! Oni totiž mami s tati neřekli, že pojedeme na ten výlet. A tak rodiče usínali s přesvědčením, že je o jejich syna Onďu/ to jsem já/ dobře postaráno. Jo, kdyby tak věděli...

Večer jsme dorazili na místo, do Staré Boleslavi. Byl jsem tak uondán /není správně "uonďán", když jsem Onďa?/, až jsem z toho zalehl a spal. Ani jsem nevěděl, že babi a dědy jsou na nějaké schůzi či co, tak to nějak povídali. Mě to bylo jedno, já měl půlnoc již od sedmi hodin, to schválně, abych nabral sílu na další den, na to jejich setkání. Já jim ten únos osladím!

A byla tady sobota. Ti dva únosci se vyšňořili do nějakých triček se znakem toho jejich klubu, dědý ráno brzy ráno odjel, že prý bude pomáhat připravovat tu slávu, mě babi naložila do kočáru a šli jsme pěšky, teda já ne, já jsem se vezl, ale babi pěkně cupitala za kočárem. Stačilo říct, já bych jí pomohl, taky už něco ujdu, ale když oni na mne s únosem, tak co bych jim to ulehčoval, no ne?

Dorazili jsme na ten zámek. Tam bylo slávy! Spousta lidí, a jaké měli jména! Takové zvláštní, taková v Krásné /to je vesnice, kde bydlím/ nemá nikdo. Taky jsem na to koukal, na to, jak se oslovují. Copak někdo normální se může jmenovat Alpenstock, DžaPa, Žirafka, Jara, DžaVe, Beruška, anebo Prachové Jara? Vždyť já ani nevím, co co je! A představte si, dědýmu říkali Solitér! Jak může mít takové divné jméno, vždyť má babi, mého tati a mami, a také mého strejdu a mou tetu, a taky spoustu dalších, tak jak může být Solitér? Jak říkám, jsou to zvláštní lidi v tom jejich klubu, vždyť se na některé podívejte.

A víte co mi všichni ti klubáci provedli? Myslíte, že jsem byl pro ně Onďa, jak pro všechny co znám? Tůdle! Všichni mi říkali Ogare! Dědy mi teda tak říká i doma, ale jenom dědy. Pro ostatní jsem Onďa, a najednou Ogar! A že to má spojitost s nějakýma kořenama na Moravě, nebo tak nějak. S kořenama na Moravě, vždyť v okolí Aše také rostou stromy a keře a lidi si tam Ogare neříkají! Ale co je zvláštní, za chvíli jsem si na toho Ogara tak zvykl, že ten Onďa se mi zdál takový zšenštilý.

Abych se vrátil k té slávě. Začala hrát hudba a my šli v průvodu na nádvoří. Každý mával, já také, měl jsem vlajku a šel v průvodu jako ostatní. A to se mi líbilo. A pak jsme nastoupili - já tedy ne, mě dědy držel v náručí, to abych viděl, a tak jsem mával, dělal pápá, smál jsem se na všechny okolo, jo, a abych řekl všechno, tak jsem taky dostal medaili! Tak jako všichni co mají ta zvláštní jména. A byla pěkná, hrdě jsem ji nosil připnutou na bundičce.

A dál probíhaly různé soutěže, vyhlašování nějakých vítězů, každý se bavil s každým, všichni byli spokojení, hudba hrála, byl tam i pejsek, no pejsek, pořádný pes to byl, a byl také mým kamarádem! A hlavně tam byla Pánvička, holčička věkově nejbližší mým čtrnácti měsícům. A od ní jsem se dozvěděl věcí! A důležitých, třeba jak mám správně zacházet s dědým, to není jenom tak! A uváděla hned příklady - že když něco chce po svým dědym, tak to nesmí říct hned! To musí nejdříve začít: "Dědy, chceš pusinku?" a pak teprve: "Dědy, koupíš zmrzlinku?". A spoustu podobných rad mi dávala, jak zacházet s těma staršíma, jak si je omotat okolo prstu. Ještě jednou, Pánvičko, děkuji za školení, určitě získané vědomosti budu doma používat.

A poté jsem si pečlivě prohlédl tu medaili, co jsem dostal. A pořád mi nebylo jasné, kdo na ní je. Využil jsem toho, že se na kus řeči zastavila Žirafka, a ptal jsem se jí, jestli ten pán v tom batohu je skutečně Alpenstock, a ten druhý pán, ten co ten batoh nese, tak jestli je to skutečně můj dědý v Beskydech. A Žirafka se jenom smála a nechtěla mi prozradit, jestli je to tak, jak jsem slyšel.

 Možná mi mohl odpověď dát pan Alpenstock, ale ten neměl čas, zrovna se snažil zabalit Pánvičku do spacího pytle. Nevadí, zeptám se příště.

A tak ta sláva skončila, vše se uklidilo a všichni dospělí šli na nějakou výměnu zkušeností a zhodnocení akce. Tak tomu říkali, ale já je prokoukl! Do hospody šli! Ale můj dědý a babi ne, ti mě vzali nejprve na večeři a pak mě dali spát, on to byl totiž náročný den!  Den, ve kterém jsem poznal Pánvičku, a také všechny ostatní co tam byli. A že jich bylo! A samí správňáci! A bylo mi slíbeno, že až trochu povyrostu, tak budu jezdit i na velikonoční setkání, a také se budu věnovat turistice, zatím sice nevím, co to pořádně je, ale já vyrostu rychle a pak to poznám. A aby se tak stalo, tak dopiji láhev sunaru a půjdu spát, to abych byl veliký co nejdřív. Tak Pá,pá!

Jo, a ještě malá poznámka - měli jste vidět, jak se mami a tati tvářili, když jsem jim povídal kde jsem byl, koho jsem poznal, co všechno jsem zažil, že jsem spal v penzionu, že mááám me d a i l i, ale to všechno příště, už zíváááám, jdu si leh  chrrr, chrrr...