|
Mám rád když se blbne...
Větu v názvu článku jsem si vypůjčil od jistého Josefa, ne toho bydlícího v Prostějově, ale toho bytem nedaleko hostince "U kalicha". Ono totiž vyjádřit nějak slušně činnost, ve které se svéprávný člověk zvedne z gauče ne za účelem zajít si pro něco dobrého do likérníku či lednice, ale z důvodu opustit teplo domova a vydat se do deště, sněžení, větru, pohybovat se po často neschůdných cestách, no, zkrátka, poklepání si na čelo a soucitný pohled - nic jiného si takový člověk nezaslouží!
Ze začátku se mi ta svá fantasmagorie zdála dobrým nápadem. Ale... Právě je tu to ale, já v nadšeném plánování za velikého přispění MK, při vymýšlení různých variant, mně nedošlo, že bych se měl zúčastnit také! A tím pádem se budu muset pohybovat - viz odstavec výše. Ale co bych pro ašskoplzeňské pořadatele neudělal. Jednou to snad vydržím a tím pádem získám právo komentovat snahu ostatních, blahosklonně pokyvovat hlavou při výčtu jimi nachozených kilometrů, nenápadně utrušovat - jó, kdybych /nemusel do práce, dovolil mi to zdravotní stav, neměl jiné, důležitější věci na práci, nečekal elektrikáře, vodaře - a jak naschvál, zrovna když jsem se chtěl do té akce plně obout, další výmluvy doplňte/ mohl, to bych vám všem ukázal!
A z toho důvodu jsem ihned po vyhlášení oné akce začal plnit podmínky soutěže. A nebyl jsem sám! Po mém nesmělém dotazu, zda by se nešla trochu projít, mi má žena zákonitá podruhé v životě pravila ono kouzelné "ano". Poprvé to bylo někdy v hloubi minulého století na ašské radnici. A to nové ano nebylo kvůlivá soutěži, neb o ní ještě nevěděla, ale jak sama pravila: "Musím potrénovat na velikonoční setkání!" Takže za její účast bych měl vlastně poděkovat organizačnímu výboru a partě, která se o velikonocích schází. Což tímto činím.
Pohorky nazuty, trasa určena - pro počátek jsem si vybral část spojovačky Aš - Litvínov, nebránila nám žádná okolnost vyrazit, na žádnou výmluvu jsem nepřišel, nad zimou, větrem a ledovým mrholením Květa pouze mávla rukou, a já, abych neztratil tvář jsem se tedy chopil funkce vedoucího výpravy.
Trasu jsem určil v návaznosti na terén - preferoval jsem zpevněné cesty, lesu a polím se pokud možno vyhnout, ona chůze po zledovatělém sněhu by nebyla to pravé ořechové. V tomto plánování mi pomohla znalost krajiny, několikrát jsem ji procházel či na kole projížděl, nic tedy nemohlo překvapit putující dvojici, z níž jeden mohl házet machra, jak to všechno zná, jak tu všude byl, jak všechno viděl - kdo z vás četl "Ferdu mravence" tak ví, jak se onen člen choval.
Ale dosti zbytečných slov - je třeba popsat trasu. Ta začala ve výšce okolo 685 m.n.m. Poté jsme sjeli 8 poschodí výtahem a mohli vykročit. Směr Vernéřov a Horní Paseky. A právě mezi těmito dvěma místy se nachází objekt, který by potěšil jednoho sběratele studánek /ještě, že je Mountainer pouze fotí, nedokáži si představit, že by přemisťoval do své sbírky/. Tato studánka zove jména "Petrova" /Petersbrunnel/ vybudována byla roku 1912, obnovena nedávno, před patnácti lety. K ochutnání vody nedošlo, ono v tom větru a teplotě znám jiná osvěžovadla než je pramenitá voda.
Částečně otevřeným, a tudíž nevlídným terénem jsme přešli státní hranici a ocitli se v Sasku. Dvoukilometrový průchod lázeňským Bad Brambachem, vyjma lázeňské části městečko vykazuje silný úpadek, spousta obchůdků a restaurací zavřena definitivně, opuštěné provozovny, zkrátka, dříve malebné městečko se mění k horšímu. jestli je to důsledek krize nebo něčeho jiného si netroufám soudit, domorodců jsem se nevyptával, neb hůtorí nějakou neznámou řečí, česky nežblebtnou a hanácký dialekt také neznají.
Z centra Bad Brambachu 3 km do Plesné, cestou opět překročení hranice. Procházíme oním městysem, a co čert nechtěl, z čista jasna je tu "Alpenstockův syndrom". Tato zákeřná choroba útočí bez varování, nemá žádné příznaky, který by upozorňovaly na nebezpečí. A jakmile člověka napadne, není obrany. Člověk takto postižen je najednou bez vůle, bez schopnosti se pohybovat, musí pouť přerušit. V našem případě tuto zákeřnou nemoc rozpoutala jedna cedule, můžete ji vidět na doprovodném fotu.
Po získání imunitních látek jsme pokračovali na Luby. Poprvé jsem zaregistroval v lese další studánku, opět jsem sice neochutnal, ale jsem rád za můj postřeh. /Přeci nebudu popisovat, že jsem se k ní dostal náhodou, Viděli jsme totiž vycházet z lesa maníka, který nesl plnou přepravku plastových lahví, a zbytek byl jen ukázkou mistrné dedukce, jak prosté, milý Watsone./ V průběhu pochodu také zazněla nádherná věta:“Podívej, tady ta pole používají!“ pravila má žena při pohledu na zoraná pole, něco takového na ašsku nevidí, tam veškerá půda leží ladem .
Cesta do Lubů by vyžadovala vlatní článek. A v něm by se v lese bořilo do sněhu, klouzalo na náledích, na některých místech procházené louky obalování se bahnem, voda v botách, zkrátka vše, co dělá turistiku turistikou. Pouť skončila na místním nádražíčku, vyšlo nám to přesně, po deseti minutách nástup do vláčku a přes Cheb návrat domů.
Takže tak. Mám na co navazovat, v Lubech je rozhledna, na které /či pod kterou/ jsem zatím nebyl. A pak se rozhodnu - zda pokračovat na Kraslice, či na Rotavu, nebo snad někam jinam? Uvidím. V tomto období, kdy na běžky už to není, na kolo ještě také ne, a pěšky? Pokud bych šel do Kraslic přes Vysoký kámen, tak to by bylo hodně kruté. Zbytek sněhové pokrývky, náledí, asi budu muset vymýšlet trasy po uzoučkých asfaltkách. Nehledě k tomu, že ty lesní mám již projité. Něco vymyslím. Třeba gaučink, ten má také své kouzlo.
Jak se tam dostat: Celá cesta je součástí cyklostezek, v Aši se napojíte a poté vás tabule dovedou až do Lubů.
|
.jpg)