Mám rád když se blbne 10

Konečně u dnešního cíle. No, dnešního, slušelo by se říci pomalu nočního. Pohled na hodinky mi to potvrzuje - do půlnoci není daleko, necelá hodinka. Chcete přesný datum a čas? Je 28.05. 2009 23:15 hod. A kdeže to jsem? To bude dlouhé vysvětlování...

Na oslavu mého nočního příchodu - nádraží v Borovnici se jmenuje ono místo, tak na počest dosažení cíle přestalo pršet. I tak pozdě - cítím se jako nasáklá houba, dešťová voda stéká po celém těle, tam kam nedosáhne, tam zase stružky potu. Jsem zralý spíš pro horkou sprchu a pořádné jídlo, od rána s jednou malou přestávkou šlapu a šlapu, v dešti, sem tam se objeví i kousek modré oblohy, ale to jen vyjímečně. A můj příjem potravin - ráno jsem po probuzení u rybníka Vidlák spolkl jednu klobásku a uvařil si hrnek čaje, další zdroj energie byl až dlouho po poledni na vrcholu Tábora, tam jsem si dal v místním penzionu česnečku a přikusoval k tomu dvě piva, od té doby nic.

Chvíle pohody

Ale není čas na rozmazlování. Musím se postarat o nocleh. Takový komfort, jako byl předcházející noci - voda, lavice na které se dal rozložit svůj ehm, bordel, stan postaven na kraji lesa - joj, to byl Hilton, to dnes budu vybírat místo pro stan daleko obtížněji.

Hilton

Budova nádražíčka, či spíše co z ní zbylo, neposkytuje žádné chráněné místo, musím tedy hledat kde postavit stan. Na výběr toho moc není, nakonec volím variantu doslova šílenou - podél nástupiště je pás čehosi, co se dá nazvat štěrk pokrytý trávou - tam bude můj nocleh!

Vybalím stan a začnu stavět. Chyba - měl jsem počkat. Sotva můj přenosný domek rozložím, zvedne se prudký vítr a nastává průtrž mračen. A dokonce kroupy! Tropiko zcela nechráněné vnější celtou se mění v bazének. Snažím se vnější stan co nejrychleji postavit, ale vítr mi plachtu rve z rukou. Cítím se jak Pat a Mat v jedné osobě. A to největší průšvih teprve přišel - při mém boji s přírodním živlem se mi podařilo poztrácet stanové kolíky. Světlo nemám - mou čelovku se mi podařilo ráno zapomenout ve stanu, po jeho sbalení z ní zbylo několik umělohmotných střepů. Jsem tudíž bez světla. Při výběru místa pro dnešní nocleh jsem tuto skutečnost zohlednil, ale po několika minutách bouřky zhasly lampy osvětlující nástupiště.

Bojuji dál s větrem. Vnější stan mě fackuje, jsou to rány jak mokrým ručníkem. Vzhledem k chybějícím kolíkům zatěžuji stan vnitřní batohem a kolíky takto ušetřenými se snažím ukotvit vnější plachtu. Je mi jasné, že o nějakém vypnutí a tím pádem ochraně proti dešti si tuto noc mohu nechat jen zdát. No co,. bylo hůř a smáli jsme se, nezbývá mi než použít jedno z mouder islámu - pomyslím si "kismet" a beru věci takové, jaké jsou.

Borovnice

Stan jakž takž plní svou úlohu a já se do něj ukrývám. Vytírám podlahu kusem nějakého hadru, později zjistím, že to bylo triko na spaní. Nevadí, snad mi něco suchého v batohu zbylo. Zbylo, mám totiž ve zvyku vše balit do igelitových pytlů. Tak jsem učinil i tentokrát, ale velmi, velmi nedbale. Spacák jeví známky vlhkosti, a to tak, že pořádně. Vem to čert, beru na sebe co suchého jsem našel, balím se do celty a zavrtávám se do spacáku. Déšť bubnuje na stan, jindy by se mi při tomto zvuku pěkně usínalo, ale dnes ze spaní moc nebude.

Snažím se najít polohu, při které bych měl aspoň trochu pocit tepla. To se nedaří, pomohla k tomu i má dobrovolná hladovka, nemám náladu ani prostor uvařit si byť jen čaj. Tělo nemá kde brát energii a odměňuje se mi po svém - chladem. V hlavě se mi objevuje včerejší den, to jak šlapaje přes lázně v Sedmihorkách, spatřil jsem grilovat ne sele, to byl statný vepřík. Při té představě polykám, takové mi onen obrázek dělá chutě. Ale co, do rána nějak vydržím a pak uvidím, co dál. Možností je několik, nějak už to dopadne.

Já bych jed!

Moc jsem toho nenaspal, spíše provrtěl. Díky vzdálenosti od kolejiště - odhadem 3 metry- jsem si vychutnával každý okolo projíždějící vlak. Ne že by jich bylo hodně, jestli jsem dobře počítal, tak dva, při tom třetím jsem už balil stan. Škoda, že jsem neslyšel reakce cestujících, mohly být zajímavé, a určitě ne lichotivé.

Rekapituluji předcházející dva dny. I navzdory počasí se zadařilo - tím mám na mysli splnění cílů, jež jsem si sám sobě vystavil. Ať již to bylo dobytí vrchu Kozákova, z mé předcházející návštěvy tohoto kopečku si moc nevybavuji, ostatně jako ze všech míst, která jsem navštívil autem. Jo, pokud si poctivě neodšlapu své, tak není na co vzpomínat a objekty a přírodní úkazy mi v paměti splývají v jedno. Vyjet, vyfotit, nasednout, přesunout se, vylézt, vyfotit, nesednout... Taková turistika mi nic neříká, já potřebuji k tomu, abych si něco zapamatoval prožitek - a klidně to může být noc strávená na hřbitově, na rozhledně, puchýře na nohou, záda bolavá od batohu, nebo jen ten pocit z cesty - nohy polykají kilometry, oči pálí z potu, ráno nevím, kde si večer ustelu...

Ale to jsem odbočil - takže den předtím:   Semily – Kozákov – Sedmihorky - Hrubá Skála - Vidlák. Odhadem 24 km, skutečně odhadem, budu teprve počítat, mám totiž vyfoceny všechny turistické ukazatele po cestě. Jen dodávám, že Semily jsem opustil ve 13:30 a na tábořiště i Vidláku dorazil někdy ve 20:45.

Jen malá zpráva o Vidláku. Někdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdo by si také pamatoval roky tak vzdálené, tak tehdy jsme trávili s rodinou dovolenou pod stanem na tom místě. Takže z čisté nostalgie byl dán tento cíl, Váleček potvrdí, že při loňském velikonočním setkání jsme se ženou neodolali a zajeli si k Vidláku zavzpomínat.

No a den poté - ráno od tábořiště na Trosky - byl jsem tam poprvé, hezky mohlo být, ale skupiny školních výletů nedovolí prožít si v klidu tuto návštěvu. Pokračuji dál - Rovensko - poté trochu bloudím - Tábor s rozhlednou, ta zavřena, ale okolo věřte nevěřte - kolotoče, houpačky, strašidelný zámek - zkrátka vše, co můžete vidět kdekoliv v obcích a městech. Ale u rozhledny? Na kopci? V dešti a větru? Záhada se brzy vysvětlí - na Táboře se koná každoroční pouť. Dám se do řeči s číšníkem místního šenku a ten rád dodá podrobnosti - jsem totiž jediný host, a podle počasí soudím, že také toho dne poslední.

Pak už to de rychle - Kumburk, zřícenina. Chvíli uvažuji, špatné místo na přespání by to nebylo, ani stan bych nepotřeboval, přístřešek jakýsi by mi umožnil přespat v suchu, nebylo by špatné strávit noc v hradních zdech. No jo, ale je teprve 18:00, co bych do setmění tady asi dělal?

Pokračuji v cestě - ve Staré Pace je mi jasné, že do Borovnice dojdu pozdě večer, za tmy. Do Levínské Olešnice to půjde ještě po značené tz, ale poté již jen po cestě, je tma a jinudy to nejde, tolik zase mé orientaci nevěřím, bez světla hledat značku by se nemuselo vyplatit.

No, zbytek jsem popsal v úvodu. Ráno přemýšlím, co dál. Jednu jistotu mám - do večera musím být doma. Takže - přes Prahu, v Karlštejně vystoupit a projít se přes Svatý Ján do Berouna, tam si sednout do místního soukromého pivovaru a nechat se vyzvednout mladším mladým, který se večer bude vracet za služební cesty? Nebo přes Liberec rovnou domů?

Rozhodlo počasí. Jedu domů, nehodlám se dohadovat s proudy deště. Na Berounku zbyde čas jindy, třeba jen co skončí tato fantasmagorie a stanu se volným, opět nebudu vázán připraveným itinerářem a cestu si budu vychutnávat zcela jinak, než v době trvání KDTJ?. I když na druhou stranu - nevrátí mě poté chybějící bodová motivace zpět ke gaučinku? Uvidím.