Vše co jste chtěli vědět o A. a báli jste se zeptat aneb Toulky s Alpenstockem 2

 K následujícím řádkům mě inspirovala jedna situace z našeho treku. Představte si restauraci Masarykovy chaty na Šerlichu, v ní u stolu sedí božský A., v ruce malinovou limonádu. Na protější židli má maličkost, pivo na stole dokresluje atmosféru. Úpěnlivě prosím svého kolegu aby nezačínal hovory s domorodci, mají totiž stále stejný scénář.

Pro doplnění - představte si, že jste obyvatel vesničky, ve které váš rod žije již několik století. Dokonce v jedné chalupě, ta sice procházela mnoha rekonstrukcemi, ale pořád je na jednom místě. Toto místo vybral váš dávný předek a od té doby spousta generací vaší rodiny mluví o domově na tomto kousku pozemku.

No a jednoho dne dojde do vaší vesničky turista a začne vás poučovat o dějinách kraje a sídla, kde máte pevné kořeny. Nejen že jeho názory na dějiny jsou trochu diskutabilní, ale ke všemu vás začne přesvědčovat, že ten dům, který navzdory různým úpravám stojí na tom samém místě již několik století, tak že ten tady před deseti lety nestál, a že to ten turista musí vědět, neb tady před tou dobou projížděl autem.

Tolik tedy zjednodušeně důvod, proč jsem velkého A. prosil, aby nenavazoval kontakt s domorodci. Nevyhověl, označil mé chování za sociální fobii a jednal dál dle svého naturelu. Pokusím se několik jeho setkání s domorodým obyvatelstvem vylíčit.

Setkání první - hospoda ve Stříbrnicích:

Ještě jsme pořádně nevyšli a už máme přestávku. Mého kolegu totiž zlákal poutač, zvoucí okolojdoucí na pivo. Fakt je, že pivo si nedal, krmil se polévkou, zapíjel kofolou a hledal svou první trekovou oběť. Nemusel hledat dlouho, něco podobného Otíkovi z "Vesničky mé střediskové" sedělo u vedlejšího stolu. Chlemtalo to pivo a rádo zaregistrovalo zájem o rozhovor.

Tento dialog - no, dialog zrovna ne, spíše monolog pronášený Velikým, spočíval v popisu Stříbrnic. Onen "Otík" se dověděl, kde co bylo, kde co je a kde co bude. Občas mezi přihlouplým přitakáním se opovážil něco poznamenat, něco ve smyslu -tam hospoda nikdy nestála - ale byl okamžitě umlčen a označen za domorodce, který ví hovno.

Setkání druhé - zámek Ratibořice

Stojíme u zámku a snažíme se najít prodejnu suvenýrů. Průvodkyně, která na chvíli vyšla ze dveří uviděla A. a zaplula zpět, podařilo se jí i ony dveře zamknout. Že by s A. již dříve přišla do styku a tudíž propadla panice? Ale marné bylo její úsilí, proklepali jsme se dovnitř, až do prodejny vstupenek a suvenýrů.

Za stolem seděl muž asi v našem věku, znuděně očekával nějakou oběť, která by si lístek koupila a prohlídku zámku absolvovala. Na první pohled poznal, že my tak kulturní nejsme. Odpověděl tedy na naše dotazy ohledně jednotlivých suvenýrů univerzálním "nemáme" a tím nám dal najevo, ať neotravujeme.

Ale to neznal A. Ten, vyzbrojen mohutnou holí vyrobenou z mladé sosny chvíli předtím, začal oním domlouvátkem klepat na stůl a podrobil ubohého prodavače výslechu.

"Jak se jmenovala Barunka v knize, no?" A jak se jmenovala ve skutečnosti, no?" S každou otázkou následovalo důrazné poklepání holí na skleněnou výplň stolu. "Byla to pražská prostitutka, no? Víte vůbec něco, no?"

Chudáka prodavače nebylo vidět, byl skrčený pod stolem a pravděpodobně hledal poplachový hlásič, bylo vidět, že přemýšlí - zavolat policii nebo rovnou podřízené Chocholouška?

Alpenstock opustil bojiště hrdě a s převahou. Vše zakončil slovy:"Je to blbec a ví hovno!"

Setkání třetí - Česká Skalice, Barunčina škola

Kupujeme si lístky do tohoto objektu a jsme svěřeni do péče průvodkyně. Ta řekne pár slov a než stačí doříci větu skočí ji Božský do řeči. Uchopí ji do svých tenat a vodí ji z místnosti do místnosti. Vysvětluje jí, jak se psalo na tabuli, kam asi chodili žáci na toaletu, v místnosti vyhrazené zbraním z Prusko-Rakouské války vysvětluje rozdíl mezi chladnou a palnou zbraní, mezi tornou a torbou, dýkou a palašem, palašem a mečem, zkrátka neposkytne oné chuděře prostor pro její práci.

Prohlídka místností, která by normálně trvala několik minut, se protahuje. Ubíhá první půlhodina, poté druhá. Chudák děvčica nechápavě hledí, nechápe co se to děje. Občas se pokouší něco poznamenat, ale je velmi rychle a rázně umlčena.

Nedá mi to a doslova násilím odvádím A. Snaží se vysmeknout a dokončit svůj výklad o materiálu používaném na tašky a došky. Nepovoluji, vděčný pohled, jenž mi věnuje průvodkyně budu mít dlouho v paměti.

Sotva opustíme muzeum pronese veliký A. větu: "Viděls, věděla hovno!"

Setkání čtvrté - nedaleko Ratibořického zámku

Je červen, tudíž doba školních výletů. Skupinky rozjívené mládeže dělají kravál všude kolem. Upozorňuji svého souputníka na sluneční hodiny, poněkud sice zchátralé, ale do jeho sbírky jsoucí.

Že jsem raději nedělal slepého! Alpenstocka totiž ještě neopustila jeho poučovací mánie a hledal nového nebožáka kterému by rozšířil obzory.

Okolo jde zrovna třída snad osmiletých, možná o něco starších dětí. Tváří se patřičně otráveně, tak, jak se ke školnímu výletu sluší. A. si vybere drobné děvčátko a puzemn svou vysvětlovací mánií takto je osloví:

"Víš, co je to na té stěně?" a svou holí ukáže na ony sluneční hodiny.

Dívčina nejprve nechápavě zírá, v duchu si říká něco o otravných starcích nad hrobem /pro její věk je tímto starcem každý, komu je více než dvacet let/, despekt v jejich očích se dá krájet. Výraz tváře dává najevo, že váhá mezi touhou poslat onoho dědu někam do neslušných míst a slušným vychováním, které jí velí slušně odpovědět.

Vyřešila to kompromisem - když je ten stařík tak otravný, tak jej aspoň zpraží svou odpovědí: "To je satelit, dědo!" a s chichotáním mizí do klubka svých vrstevníků.

A. se zdá touto odpovědí poněkud zaskočen. Poprvé za dobu treku zmlkne na více než dvacet vteřin, váhá, zda má přiznat porážku před tímto žabcem, ale nakonec praví: " Satelit, vždyť to říkám, že ti mladí jsou blbí a vědí hovno! Prý satelit, je vidět, že v těch hlavách to mají vymaštěné!"

Setkání páté - kouzelná babička nad Hrádkem

A. začíná stávkovat. Od rána máme v nohách asi 9 km a to je příliš, u větrné elektrárny na kopci odhodí bágl a odmítá pokračovat v cestě. Dokonce volá Starýmu Pimpovi a stěžuje si, že bych jenom šlapal, žádnou úctu k němu nemám a ještě vedu blbé řeči.

Zatímco takto lamentuje, ze směru od Hrádku přichází babička jako z pohádky. Drobnými krůčky zdolává poslední metry stoupání a na naši úrovni se zastavuje, to aby se vydýchala.

Alpenstock nenechá jedinou živou bytost projít bez poučení, zavádí tedy hovor na ty strašné kopce.

Babička jako by mu přitákávala, stěžuje si na bolest kloubů, je to důsledek neustálého pohybu v předcházejících letech. Můj guru vítězoslavně opakuje její slova, dodává, že mi to říká pořád, nic se nemá přehánět, žádné bezduché pochodování ale co nejvíce přestávek a odpočinku, za důkaz bere i předcházející slova oné ženy.

"Ale to jste mě špatně pochopil!" praví ta osůbka, "Naopak, aby klouby a kolena tolik nebolely tak je třeba pohyb! Kdybych se měla po několika metrech chůze válet jako vy tady, tak to bych brzy skončila na vozíčku! A víte kolik mi je?" tázala se stařenka, vypadající jako věková vrstevnice uštvaného A., "je mi 85 let a stále chodím!"

Nevím, co se po jejich slovech honilo A. hlavou, ale pravda je taková, že pevněji uchopil své trekové hole, narazil si svůj fešný klobouček více na hlavu a od té doby jsem mu viděl pouze záda. Bouchly v něm saze a zastavil se až večer v Náchodě! Ušel ten den neuvěřitelných 27 km! Díky, babičko!

Tolik tedy několik setkání během našeho treku. Nejsou řazena chronologicky, popsal jsem je v pořadí náhodném. Mohl jsem vše zkrátit do jedné věty - např. koho potkal, toho poučoval, ale to bych hodně přeháněl.

Je spousta dalších témat, která by plně vystohovala Hanáckého Bóráka. Vybral jsem jen některá. Snad se nebude cítit dotčen a pochopí určitou míru nadsázky.

Jinak - vážně - klobouk dolů před výkonem A. Dokázal co si předsevzal. Vím, musel jsem být v onom týdnu tvrdý a protivný, ve skutečnosti jsem uznale pokyvoval hlavou, ale tak, aby to neviděl. Vystupoval jsem coby despota a cynik, ale to jen proto, aby si Alp splnil svůj sen - přechod Orlických hor. Pokud bych polevil a začal litovat - cíl by byl stále v nedohlednu.

Ještě jednou - smekám svou hučku a vyjadřuji veřejně obdiv Alpenstockovu úsilí. Ale prosím - hlavně mu to neprozraďte. Víte jak by zpychnul? Jak by vzduchem opět létalo jeho oblíbené "to jsou kydy, to jsou sračky"?