Dva muži na Tetíně, o Liduš a šátku nemluvě

To, co zpočátku vypadalo jako štěstí, se nakonec ukázalo danajským darem.

Že nevíte o co jde? No přeci o turistiku, a to ještě turistiku soutěžní, neb mé ego si přeje získat další tituly. Plzeňská práva asi tento týden nestihnu, tak alespoň ať přibývají navštívená /a bodovaná/ místa.

Věc se měla tak - proč nevyužít cesty staršího mladého do Prahy pro stavební materiál a neušetřit tak náklady na jednu cestu? Někde vystoupím, ať dojdu kam dojdu tak tam nasednu na vlak a vrátím se domů. Jednoduché. Nehledě k tomu, že se připojí i mladší mladej, ten pro změnu jel na různá vyšetření do pražských nemocnic, tak až skončí - odhadem stihne vlak v 18:00, já někde přisednu, cesta domů uteče v družné zábavě. Co si může turista přát víc?

Naplánováno, začato. První zádrhel nastal při snaze opustit auto - tak dlouho st.ml. hledal v Králově Dvoře místo, kde by bezpečně zastavil a já mohl vysednout, až toto místo našel na kraji Berouna.

Nevadí, toho dne poprvé jsem zredukoval plán - nepůjdu do Berouna přes rozhlednu na vrcholu Děda, ale rovnou na Městskou horu pokochat se výhledem na berounsko, poté seběhnu k radnici a vydám se směrem k Tetínu. Tam já totiž ještě nikdy nebyl, což je, či spíše bude, problém. Jak budu moci fundovaně vtloukat historii Ogarovi do hlavy, když na jeho otázku budu muset přiznat, že nejen při tom, ale ani poté jsem na onom místě nebyl. Kde bude má autorita, no?

zámek v Tetíně

Tak, konečně jsem na Tetíně. Či spíše v Tetíně. Muzeum zavřité, na obecním úřadě cedule, že dnes tady pro lidi nejsou, nebudou, ať ten plebs neotravuje a přijde jindy. Radost mi dělá pouze vzhled zámku, ale jen do té doby, než zjistím, že na mapách není vyznačen patřičnou značkou a tudíž pro soutěž se ze zámku, byť pěkného, stává obyčejný barák, za který bod nebude.

Ještě že nikdo zatím neukradl zbytky tetínského hradu. A to je co říct, pár pěkných kamenů zůstalo, asi je v okolí málo chatařů, kteří by tento materiál využili na různé skalky a podobné zkrášlovací hen to oné.

Tetínské hradiště

A tak sedím na ostrohu nad Berounkou a snažím se v paměti zapátrat, o co že tady vlastně při těch hrátkách s šátkem šlo. A snad to bylo tím místem, ničím jiným to být nemohlo, vždyť jsem od rána pil jen kávu, a to ještě dělanou automatem na benzínce. Zkrátka - najednou jsem celou událost viděl jasněji - pokusím se v krátkosti uvést dějiny na pravou míru, neb historici v tom mají zmatek:

Když se ten klouček Venoušek okolo roku 907 narodil - začala mela. Jeho mami měla totiž tchyni. Víc nemusím vysvětlovat, spousta z vás má zkušenosti s oním živočišným druhem. No a tato tchyňa Liduš začala své snaše Drahuš kafrat, jak to jen některé tchyně dovedou,  do všeho .

Začalo to výběrem kaší pro malého, pokračovalo to výchovou- na ni právě měla Lída, potají přezdívaná „svíčková baba“, zcela rozdílné názory než Drahuš. A to byl problém - velký problém, neb manžel Drahuš,Vladislav I. byl povahou bačkora, jako většina synů, kteří se celý život schovávají za máminy sukně.

A konflikt byl tady. Z Václava se pod vlivem Liduš stával uplakánek, který by byl šikanován od svých vrstevníků, proto si hrál raději sám - je dokázáno, že jeho nejoblíbenější hrou byla ta na dopravní spolek - neustále přenášel figurky domácích zvířat a kameny představující stříbro z komnaty do komnaty. To mu zůstalo i do doby, kdy se stal knížetem. Pouze atrapy se staly skutečným volem či stříbrem, z komnat se stala knížectví a království.

Na to se máma nemohla dívat - vždyť v té době byl ideálem zarostlý, sprostý a silný jedinec. Co jen z toho nudlánka vyroste, vždyť s takovou povahou ani nevstoupí do dějin!

Jo, to po smrti té bačkory Vladislava poznala jiné chlapy! Zvláště ti, z toho dalekého severu, ti dokázali ženu potěšit! Ve vší počestnosti, to dá rozum, celé noci vyprávěli Drahuš o tom, jak to chodí v civilizovaných zemích, tam že tchyňa neřekne ani popel - mohlo by se jí stát, že by se v tu ránu v onen popel proměnila!

Tak dlouho těmto pravým mužům - Tunovi a Gommonovi, tak dlouho brečela na ramenou a stýskala si, jak jí ta důra z Tetína kazí Venouška, až ti to nervově nevydrželi - no představte si, máte v rukou atraktivní knížecí vdovu a ta jen vzdychá a stěžuje si.

Co si budem povídat, nic není chlapům odpornější jak ženské slzy. A tak s oděvem potřísněným od slz vdovy se jednou ti dva, mám dojem, že to bylo v polovině září roku 921, tak tito rekové se rozhodli, že takto to dál nemůže pokračovat.

Vyrazili na Tetín s cílem vysvětlit Liduš, že takto to dál nejde. A nastal problém. Jak jsem se zmínil, tito dva junáci byli z dalekého severu, tudíž čeština v jejich podání byla místy nesrozumitelná.

K tomu zrak a sluch Ludmily nedosahoval zrovna kvalit, které by konverzaci usnadňovaly. Chudáci Tuna a jeho druh nevěděli již kudy kam, tudíž se rozhodli, že svůj požadavek - aby při výchově svého vnuka zůstala stranou a držela hu- ústa, tak se rozhodli použít názorného příkladu.

Opodál se povaloval dajaký šátek, ten jí přiložili na hu- ústa a tím jí naznačovali, aby byla zticha a nekafrala snaše do života. Takové názorné ukázce se nedá nic vytknout, i Ludmila pochopila, a tak horlivě kývala hlavou - jako že ano, že se polepší - až se jí ten šátek namotal okolo hrdla a neštěstí bylo na světě.

A zbytek znáte - toto bylo třeba propagandisticky využít, což se nejlépe povedlo prelátům. A ti z mírové mise udělali vraždu! Tož tak.

Ale dosti historie. Musím se vypravit na další pochod. Chci si zkrátit cestu do Srbska, jdu tudíž přímým směrem - a tu máš čerte kropáč! - do cesty se mi postaví kamenolom!

Kudy dál?

 A nechce uhnout! Musel jsem uhnout já, a to tak že velmi, dokonce vrátit jsem se musel, neb ti dělníci tam dole na mou maličkost dělali různé posunky, raději jsem nechtěl pochopit, co se mi snaží naznačit.

Dosáhl jsem Srbska a pokračoval ve svých vlastních stopách - tu oblast mám totiž mnohokrát projitou - Srbsko, Kubrychtova bouda, Bubovické vodopády,Králova studna, Karlštejn- o všem bych mohl dlouze povídat, nejen o tom, co jsem sám v ttěchto místech zažil, ale i o historii, jak ji vidím já - viz onen canc o Drahuš a Liduš.

Ale raději ne, nebudu riskovat, že mi Alp sdělí, že mám držet hu- ústa, a protože já hanáčtině nerozumím, tak použije názornou pomůcku - třeba šátek.

Bubovické vodopády

 A poslední poznámka - proč ta věta v úvodu o štěstí a danajském daru - to, co bylo štěstím - bezplatná a pohodlná doprava do Berouna, se ve spojitosti se změnou u ml.ml. Stalo danajským darem. Ne v 18,00 - ale ve 13,00 jsem musel utíkat na vlak! Tudíž jsem došel jen do teho Karlštejna. Tož tak. Herodes, to byl král!

 Bubovické vodopády