Bylo hůř a smáli jsme se...

Je na čase, abych jednomu šéfredaktorovi poslal pár řádků. Předejdu tím mnoha neuctivým poznámkách na mou adresu a mému následnému vysvětlování - psát jsem nemohl, neb nebyl čas, když byl čas tak nebyl přístup k počítači, když byl čas a přístup k počítači tak nebyla nálada, když byla i ta nálada tak nebylo o čem psát...

Nebylo o čem psát... Tak to by byla laciná výmluva, od poslední reportáže jsem se byl několikrát projít, nějaké zážitky by byly. Na druhou stranu se mi nechce popisovat každou procházku zvlášť, vyberu jen to nejzajímavější- ale ono stejně to dopadne tak, jako s dílem Haškova souputníka Kuděje, tedy se jenom dočkám slov, jež byla určena jemu: „... on nás nuděj, až se vykecaj, tak nás vzbuděj!“

Holka nebo kluk?

Lapám po dechu a snažím se očima proniknout mlhou. Ta je nepříjemná, doprovází mě od mého vystoupení z vlaku, stěžuje orientaci a snaží se vytvářet blbou náladu. Ale to na mne neplatí, já se řídím heslem „co neovlivním, to neřeším“, ba naopak, čím větší slota, tím méně turistů a jiných živočichů potkávám. A to je, oč turistice v mém podání běží - pokud možno žádní lidé po cestě, na milost beru jen majitele různých osvěžoven a podobných sympatických podniků.

Ve své snaze dostat se na Paličský vrch, na jeho nejvyšší místo, kleju jak pohan, či spíše nadávám jak A. při pohledu na sebemenší kopec, který má překonat. Ono není divu, přelézám již asi pátou ohradu, podlézám drát pravděpodobně pod napětím, sice malým, ale i brnění je někdy nepříjemné. K tomu mlha, viditelnost téměř nulová, mokro - jeden bezlesý vrchol mám již za sebou, a mé boty sice kdysi o impregnaci slyšely, ale dostává se jim „mé“ péče, takže protestují tím nejjednodušším způsobem - absorbují veškerou vlhkost z širokého okolí a hrají si na bazén - což o to, v létě to jde, ale nyní na podzim to není to pravé ořechové. Ono také ty dnešní výrobky houby vydrží, jeden je nosí tři roky, nachodí pouze odhadem 2 000 km, nosí je dvě zimy denodenně jakoukoli břečkou a ony si toho neváží! Brblají něco o sprejech a krémech - to si měly vybrat jiného majitele, na takové zhůvěřilosti já nejsem - věci se nemají rozmazlovat!

Lapám po dechu, to se mi stává celkem často, i při chůzi do schodů, natož při putování z vrcholu na vrchol. Čím stoupám výš, tím mlha slábne, viditelnost se zlepšuje a dle mého odhadu další postupný cíl - kóta Paličského vrchu - musí být nedaleko.

Byla. A kdyby jen to. Sotva jsem ji spatřil, zůstal jsem stát jak Lotova žena - nechápavě jsem hleděl na to monstrum, co ji hlídalo. Tak to jsem ještě nezažil - hlídač vrcholové kóty. V tu ránu jsem si uvědomil, co jsem všechno musel přelézt a podlézt, abych se dostal na toto místo. Že by všechny ty překážky měly praktický význam? A to ten, aby zabránily mé osobě získat další bod do soutěže „Bóráků“?

Stojím a přemýšlím, no dobře, stojím, to druhé totiž bolí. Je to holka nebo kluk? Nemohu to rozeznat, rozhoduji se zariskovat, přeci se nevrátím bez vrcholové fotografie! Proto pomalu obcházím v patřičné vzdálenosti ono monstrum a snažím se zjistit, jakého pohlaví ta nestvůra je. Zároveň si pro jistotu hledám únikovou cestu, to je poněkud obtížné, vzhledem k mlze nejsem schopen určit, která část ohrady je nejblíže.

Ten dobytek přede mnou začíná vydávat divné frkavé zvuky, pokud mohu posoudit, čumí jak český politik a netváří se vůbec přívětivě. Mám se dát na ústup či přinutit k ústupu ten sentinel? Toť otázka, rozum velí neriskovat, co když je to býk ve špatném rozmaru, hráčská čest mi naopak velí splnit podmínky „horského bóráka“ stůj co stůj. Ona totiž soutěž předcházející vyvolala mnoho otazníků nad čestností absolvování některých úseků, proto se snažím, aby každá má návštěva daného místa byla nezpochybnitelná. Snažím se tedy dostat do správného úhlu, to abych zjistil pohlaví onoho zvířete. Někde jsem četl, že kravám se uřezávají rohy, u býků nevím, a ta šereda přede mnou rohy nemá, tudíž naděje, že je to obyčejná kráva.

Nejistota ale zůstává - krávy obyčejně bývají ve stádech, a toto je nějaký solitér, nikde nic jiného. Pořád váhám - no, no, zas tak k smíchu to není, já sice žil pár let na samotě, ale tam byly jen ovce, tak jak mám na první pohled rozeznat krávu od býka, zvláště, když tomu nevidím mezi nohy? Ha - včil mudrujte! Za každou radu budu vděčný, i když přijde s křížkem po funuse!

Jestli já na onoho živočicha hledím podezřívavě, on na mně přímo zhnuseně. Konečně má pohledu na mou trapnost dost a odkolébá se několik metrů od kóty. Tím se dostává do správného úhlu a já mám o jeden šutr na srdci méně - je to kráva, kráva jedna pitomá, tolik mě vystrašit!

Zdolávám poslední metry ke kótě a naskytne se mi pohled na tu část kopce, která zatím zůstala mému zraku skryta. A když vidím co mi zatím bylo utajeno, tak to jen kroutím hlavou nad mou blbostí a zbytečným strachem. Kráva kam se podíváš, kdybych to byl býval věděl, tak bych byl čas zbytečnou obavou neztrácel!

Tož tak. Bavíte se nad mou blbostí? Bavte, máte k tomu důvod. Jen si ťukejte na čelo, můžete i trousit neuctivé poznámky na mou adresu. Jsem za ně vděčen, dokazují, že celá soutěž má smysl, nebýt jí, o čem bych psal. O dopoledni stráveném na gauči s knížkou v ruce? I když na druhou stranu - „...je to paráda, lehnout si na záda a snít si...“.