To be, or not to be horským bórákem aneb jít, či nejít?

Téměř celou noc jsem se v práci těšil, jak přijdu ráno domů, počkám na rozednění a půjdu se projít. Téměř celou noc, až do chvíle, kdy začalo na zem padat takové to bílé, mokré, studené a bylo jasné, že procházka rovná se brodění bahnem.

Kdyby jenom to! K ránu začalo mrholit a netrvalo dlouho, toto mrholení přešlo v déšť, ten se změnil v mrholení, pak opět déšť, mrholení – no a pak jsem tyto změny přestal registrovat.

Pomalu jsem se začal smiřovat s tím, že dnes se horským bórákem nestanu! A to mi chybí pouze dvě vrcholové kóty, dokonce jsem si vybral které!

Dobře bylo doma! Sucho, teplíčko, lednička, domácí bar- a to bych měl opustit a vydat se do té sloty? Stojí vůbec onen titul „horského bóráka“ za utrpení a případnou újmu, které se mi v těch kopcích může dostat? Být či nebýt „bórákem“ a jít či nejít do toho vlezlého mokra?

Jo, já vím, nemám zdržovat, vždyť je jasné, jak to dopadlo, kdybych nešel, tak bych držel ústa a netrápil klávesnici.

Pohled z okna k vycházce nelákal

Ano, překonal jsem svou lenost a vyrazil. A za to vděčím malé fintě - znám se, proto raději dopředu rozhlásím, co chci udělat. Ono se poté těžko něco vzdává, když spousta přátel ví, že chci našlapat pár kilometrů a navštívit soutěžní vrcholy. Kdybych to vzdal, tak bych si jaksi nadělal do bot, má osoba by byla cílem nemístných invektiv, musel bych čelit různým pohrdavým řečem /dokážete si představit, jak bych nahrál na smeč jednomu svitavskosvrateckému bórákovi?/ - než toto, to raději vyrazím!

/Dobrá finta, doporučuji!/

Nemám náladu odpovídat na otázky „Kam? Kudy? Proč?“, vybírám si tedy boční uličky a snažím se co nejrychleji zmizet z Aše. Vzhledem k její velikosti to není nic složitého, brzy míjím jeden z mála výrobních podniků, který na Ašsku zůstal - vyrábí se tam pet lahve. Proč mi ona výrobna stojí za zmínku? To je jednoduché, závidím zaměstnancům jejich pracovní cyklus, je to nějaký švédský model - tři týdny v práci a pak dva týdny volno. Takové štěstí já nemám- musím být čtyři dny v práci a tím pádem následují pouze 4 dny volna.

Abych nezabloudil, ten dům je již v Bavorsku

Konečně se dostávám mimo obydlené prostory, pokračuji po červené tz, bahno se zatím nekoná, toto značení vede po bývalé trase žtz, tudíž zpevněný povrch.

Zato mrholení nepřestává, občas zesiluje. Má to pouze jednu výhodu - déšť rozehnal mlhu. No, výhodu, možná bych rád vyměnil onen déšť /neboli dyšť, jak říká nejmenovaný klubový kolega, jsem zvědav, jestli se pozná/ za menší viditelnost. Jo, jeden chce vždy to, co momentálně nemá.

vrch Kozina

S hlavou skloněnou, to aby mi voda nestékala do očí a přilehlých obličejových prostor, opouštím červené značení a pokračuji po bývalé signálce k vrcholu č.49 - zove se Kozina a hledání kóty je procházkou růžovým sadem, nachází se 50m od cesty, po které kráčím.

Pár soutěžních snímků, víčko od termosky plné zeleného čaje, sušenka a pokračování k hlavnímu cíli dnešní bórácké etapy.

Nebýt toho mokrého svinstva, tak si nemám na co stěžovat-  orientace díky bývalé signální stěně nijak složitá, turisté a ostatní příslušníci lidského rodu nikde, dokonce i lesáci obvykle dělající bordel pravděpodobně někde vyspávají víkendovou kocovinu.

Po několika málo kilometrech protínám červené značení a cíl mám nadosah - vrcholovou kótu Jeleního vrchu, padesátou od vyhlášení soutěže!

Jo, nadosah, houby, nejméně půl hodiny trvalo, než jsem nalezl trigonometrický bod. Ještě, že tam byla i nivelační /nebo triangulační?/tyč, málem jsem ji v tom mokrém marastu přehlédl. A onen patník jsem musel doslova vyhrabat ze země, byl celý ukryt v mechu, jehličí, hlíně a nevím čem ještě.

Ale ta radost! Musel jsem se o ni podělit, volám tedy Alpovi. Chudák, nemá ani čas pořádně naobdivovat mou velikost, v telefonu i přes špatný signál slyším, jak jej jeho pracovní kolega šikanuje a honí do práce!

5O! Jelení vrch

Pořizuji fotodokumentaci, stejnou jako na předcházejících vrcholech, pouze na mapu umístím pět šišek, za každou desítku jednu, to abych odlišil tento pro mne slavnostní snímek od těch předcházejících.

Tudy neprojdu

Mohu se tedy s plnou slávou vrátit, abych nešel stejnou cestou, vracím se na červenou a přes Kančí údolí zpět na signálku, tam se napojím na žlutou a přes Nový Žďár se vrátím do Aše.

Učinil jsem tak, a musím se přiznat, že poslední kilometry mi daly zabrat. S takovou fyzickou kondicí bych asi v Novohradských horách neuspěl. Budu muset potrénovat, i když na chronické bolesti zad asi žádný trénink nepomůže.

Budu tedy nucen snížit na tom treku nesenou zátěž, večer zavolám Alpenstockovi, ať si naordinuje dietu, bude muset zhubnout, jeho současná kila bych asi v těch NH nezvládl.

Co říct závěrem - stálo to za to. Nejen dnešek, ale celá ta anabáze za padesáti vrcholy.

A abych předešel případnému poklepávání po ramenou, jak jsem dobrej */ne, že by se to dobře neposlouchalo/, velký podíl na získání „horského bóráka“ má poloha mého bydliště. Nemám to, na rozdíl od některých soutěžících, do těch kopců tak daleko, proto body naskakovaly.

Tož tak. Pro dnešek končím. Má zchátralost má toho plné kecky. Bolí celý člověk, a to jsem dnes neušel víc jak 2O km. Jak jsem podotknul - „Alpe, skutečně musíš nasadit drastickou dietu, jinak tě přes ty krpály v červnu nedostanu!“

 * pozn. šéfredaktora: Néseš!!!