Nejdříve „uonďán“ a poté uondán

Tož, věc se má tak. Po dvoudenním hlídání ogara Ondi jsem byl tak „uonďán“, že nebylo zbytí - musím se projít tak, abych byl zcela uondán a zapomenul na minulé dva dny.

K tomuto zjištění jsem přišel poté, co Ogar byl odvezen rodiči a já byl stále „mimo“. Zabraňoval jsem Květě chodit na balkón a k oknům - co kdyby vypadla, odstraňoval jsem ostré předměty z jejího dosahu, neustále jsem se jí ptal, zda půjdeme „pá“, při jídle jí uvazoval bryndák - zkrátka, hlídání Ogara mne poznamenalo tak, že velmi!

Na vrcholu Šibeničního vrchu vypínajícím se nad Horním Slavkovem je zachováno zděné kruhové popraviště ze 16.století, se znakem města a letopočtem 1589, umístěným sem při romantické úpravě v 19.století.

Nebylo zbytí - zbývající dva dny volna musím prochodit a vrátit mou psýchu k normálu!

V rámci léčby jsem absolvoval dvě etapy, při kterých byly plněny propozice „bóráků“. Velké bylo mé těšení, klepal jsem se nedočkavostí, byl moc hrrr - a taky to podle mého rozpoložení dopadlo - dopustil jsem se několika chyb.

Nejhorší je, že je nemám ani na koho svést. S.Holmes má svého Watsona, Hanzelka Zikmunda, Pánvička Alpenstocka a Alpenstock PJ-e.

Jen já nikoho - chodím sám, tudíž mohu nadávat komu? Správně, jen sám sobě.

Dnešní materiál houby vydrží

Těšil jsem se, jak vás omráčím trasou na mapě, profilem etap - bylo to samé nahoru, dolů, jak si budu lebedit, jak to odsejpá - a ono houby.

Půl roku mi trvalo, než jsem se naučil uložit trasu do GPS,dále převést data z GPS do počítače - tak zase neumím tyto barevné obrázky a mapy dát někam, odkud by se daly poslat mejlíkem.

Mladej vzdal cokoliv technického mi vysvětlit, jsa teda samoukem omezím se pouze na slovo psané, no, povedztě, Alpenstock, k čemu je reportérovi dajaké tento, ni?

Ale přeci jen spojím obě etapy v jednom článku, nebudu popisovat krok za krokem, spíše se podrobněji podívám na základní věci turisty.

Takže:

čtvrtek: Loket - cik cak přes kopce do H.Slavkova, 20km, 5 kopců, 2 města, 1 hrad

pátek:   Aš - Doubrava - Studánka -Krásná - Aš 27km, 2 hradozámky, 2 kopce

A nyní pár /slovy dvě/ poznámek k mému putování za body do „bóráka“:

Doprava:

Do Lokte mě vezl autobus. Přímá linka do Prahy, zastavuje v Lokti.

Nemám rád tyto dopravní prostředky, používám pouze výjimečně.

Pravda, jsou mnohdy spolehlivější než vlaky, rychlejší, staví ve městech či vesnicích, ne někde u nich, ale mají jednu nevýhodu - jsou to autobusy. A já od léta 1972 tomuto dopravnímu prostředku nemohu přijít na jméno.

Představte si téměř šestnáctileté ucho, trávící prázdniny u babičky a dědy ve Strojeticích.

A tomuto dorostenci bez problémů hospodský načepoval půllitr, o žních se na zákony tak nějak nehledělo.

No a jednoho dne, já coby onen dorostenec, byl vyslán svými prarodiči pro dajaké cosi do Vlašimi.

Zastávka autobusu u místní putyky, kamarádi okolo, no - proč se před tak náročnou cestou neosvěžit.

Já vůl! V té době jsem ještě nevěděl, co dva půllitry zrzavého moku v kombinaci s autobusem dokáží!

Slabých dvacet kilometrů, ale jak já se kroutil! Očima popoháněl autobus, tělo v křeči, proklínal jsem hospodského, nadával jsem si za hraní si na dospělého...

Vydržel jsem, ale pouze na kraj Vlašimi. Tam jsem předčasně vystoupil, přilepil se na plot tamní zbrojovky - a ta úleva!

No, a od té doby je jízda autobusem utrpením. Mám v sobě nějaký podmíněný reflex - sednu a okamžitě cítím potřebu vylučovat. I před krátkou cestou - jako ta do Lokte, slabá hodina a půl, tak i to znamená, že večer přestávám přijímat tekutiny, ráno se všemu s H₂O vyhýbám obloukem.

V autě či ve vlaku v pohodě, tam tento reflex nefunguje, ale stačí říct autobus a - moment, musím si odskočit, stačí to slovo napsat...

Tolik tedy k dopravě, a to prosím, trpím dobrovolně, jen kvůlivá získání bodů do soutěže!

Domorodci:

Zde je problém opačný, tedy co se týká mé páteční procházky. Jakmile se přiblížím ke Studánce - čuju ve vzduchu problém. No, ani ne tak ve vzduchu, spíše v místní nálevně.

Přeci jen jsem pár kilometrů odtud několik let pobýval, fotbal za tuto vesnici hrál, v tělovýchovné jednotě předsedu dělal, do odstěhování  i poslancoval za obec ve spádovém městě Hranicích...

No, z toho všechno vyplývá, že projití obcí není zrovna jednoduché. Nohy automaticky míří do nálevny /i když hlava se brání, ale zkuste poručit tělu!/, v ní vždy někdo známý, slovo dá slovo, vzpomínka vzpomínku, šenkéřka nestačí běhat a čas ubíhá a ubíhá, zrak zakaluje, tělo se stává vláčné...

Studánce se raději vyhnout

Jako v pátek - u stolu lidé, kteří mi před léty téměř třicetipěti vysvětlovali pravidla mariáše - to abych zapadl do kolektivu. Úspěšně.

Dnes na mariáš nedošlo, přeci jen by to znamenalo značné zdržení a přede mnou ještě bezmála deset kilometrů.

Místo mariáše výměna tekutých pozdravů, kurňa, ta slivovice má něco do sebe...

Odešel jsem včas, tedy po svých a krokem pevným. Ale jak jsem se zmínil - průchod touto obcí nese určitá rizika...

Tolik tedy pár poznámek k dvěma trasám. Nebudu vás dále unavovat nepříjemností, jenž mi ztěžuje  orientaci. Ogar mi totiž přelomil mé bifokály, dle prodavače nerozbitné. A než se vyřeší reklamace, musím používat brýle dvoje - na čtení map a GPS a druhé na to, abych viděl, co je přede mnou.

To bylo pořád nasadit, podívat se do mapy, vyměnit, podívat se před sebe, opět vyměnit, podívat se do mapy...

Vzdal jsem to - používám brýle pouze na čtení, takže terén znám jen na mapě, jakmile zvednu hlavu, tak pouze rozmazané obrysy.

Dobře mi tak, nemám věřit tomu, že brýle jsou i ogaruvzdorné.