Pomník kam se podíváš, aneb historie turistikou

Tož tak, je třeba předejít lamentacím šéfredaktora a přinutit se něco napsat. Zážitků spousta, chuť sednout k počítači nulová, ale co by jeden pro tento občasník neudělal, no ni?

Při vyhledávání cílů další procházky jsem byl limitován nechutí - nechutí vyrazit někam vlakem. Výluka střídá výluku, nehledě k tomu, že z výpravy za body „bóráka“ jsem se oním dopravním prostředkem vracel přede dvěma dny. Takže - půjdu pěšky /teda ne že bych jindy trasy absolvoval jinak/, zkrátka, nýbrž a tak všelijak, vyrazím z gauče, udělám okruh ašským výběžkem a vrátím se na onen gauč.

Opouštím Aš a mířím přes Krásnou na bývalé dráty. Když jsem zde procházel minule, bylo bahno všude, kam noha vstoupila. Dnes tomu nebylo jinak, pouze na některých místech bylo přikryto sněhem. A to vše díky pomníku.

Proč díky pomníku? Jedná se o pomník lidské blbosti, tzv. větrné elektrárny. Pokud se vám bude snažit někdo namluvit, jak jsou tato monstra dobrodiním pro přírodu - žeňte ho klackem. Tárá nesmysly. Tak zdevastovanou krajinu, jaká je v okolí těchto větrníků, tu hned tak nenajdete. Tam, kde se občas mihl cyklista na kole či pěší turista, tam je půda rozorána těžkou technikou používanou k výstavbě a údržbě „ekologického projektu“.

Tam, kde dříve běhaly srnky a zpívali ptáci, tak tam je mrtvo. Slyšet je pouze hukot vrtulí, odhánějící svým pronikavým zvukem vše živé.

Půjdu raději dál, ještě bych se vytočil a měl chuť nakopat tyto ekotrotly někam. Když si představím,kolik těchto blbinců je třeba postavit, aby dosáhly výkonu malé jaderné elektrárny...

Nadávajíc mířím k dalšímu pomníku - tentokráte k pomníku padlých vojáků první světové války. Tento je poblíž státní hranice, nedaleko nejzápadnějšího místa ČR. Dříve zde zdávala ves Mahring, později uváděná jako Újezd. Takže tento pomník není jen připomínkou padlých, ale i zaniklé vsi.

Všímám si - a zaujímám neutrální postoj - k rozšíření původního obelisku. Rozšířeného o připomínku obětí války druhé. Toto doplnění je z roku 2000, koneckonců, proč ne. Jak uvidím na dalších památkách dějinných událostí - každá doba semele v tom čase žijící.

Dosáhnuv „Mlýnského vrchu“, vrtá mi hlavou, proč zrovna tento název kopce. Že by tady někde byl větrný mlýn, o tom bych s úspěchem pochyboval. Snad to časem zjistím, i když moc nadějí si nedávám, přeci jen kontinuita místních názvů zde v Sudetech byla narušena. A nemusím také vědět všechno! Nehledě k tomu, že co se dozvím, to hned zapomínám. Já nenosit na papírku odkazy, tak ani nevím, kam mám tento canc poslat! /Alpe, ne kam si ho mám strčit, ale kam poslat!/

Z Mlýnského vrchu mířím na nejzápadnější bod republiky. Kousek před ním je „Most Evropy“, u něj informační tabule věnovaná vsi Mahringu a já při čtení jejich obsahu vím, proč Mlýnský vrch nese onen název! Lidi, jak já to dělám...

Tyto infotabule, umístěné podél mostku přes hraniční potok, tak ty mi vnukly myšlenku - ano, i tento stav občas znám, teda ne zas tak často, ale znáte to - i slepé kuře... - zkrátka, podle mé mapy někde v okruhu jednoho dvou kilometrů stávalo slovanské hradiště. Kladu důraz na to „slovanské“, proto se je snažím v krajině najít.

Vytipoval jsem si asi tři místa, vzdálená od sebe několik desítek metrů, na kterých snad toto hradiště stálo. Nejsem odborník, mohu se- a jistě se pletu - v přesném určení tohoto místa plést, nevadí, pořídím fotodokumentaci a pokusím se zjistit pravdu u odborníků.

Trochu mě zaráží, proč všechny  stromy v širokém okolí mají uřezané větve a zůstaly stát pouze kmeny, ale dendrolog/?/ nejsem, na to se mohu poptat lidí povolaných.

Tak pomalu budu rekapitulovat - to máme pomník ekotrotlů, pomník padlých, pomník zaniklé vsi, místo, kde bylo slovanské osídlení - a to ještě nejsem ani v polovině plánované etapy! Musím sám sebe popohnat!

Pokračuji do míst důvěrně známých, do míst, kudy vede státní hranice. Mířím k pomníku svob. Vaculy, ten je téměř na státní hranici, nedaleko HM 6. Jak jsem uvedl výše - každá doba semele v tom čase žijící.

Zrovna tak svob.Vaculu - tento pohraničník byl zastřelen zezadu svým kolegou, který se rozhodl dezertovat. Tož tak, vymknutá z kloubů, doba šílí v každém čase...

A další pomník - tentokrát rozbit, odhozen u HM 6/4. Ale v tomto případě je to dílo „pořádkumilovných“ obyvatel německého Fassmasreuthu, z jiného místa se sem s takovým nákladem nemožno dostat.

Jsem v nejvzdálenějším místě této procházky od Aše, budu se muset pomalu vracet. Nechce se mi stejnou cestou, proto mířím do Pastvin k bývalé pohraniční rotě, nedaleko ní pozdravím kývnutím hlavou budovu, kde jsem pár let bydlel a přes les Loupežník mířím k Aši. Na vrcholu kopce „U lomu“ udělám dokumentační foto a přes Kamennou osadu, Krásnou domů.

Málem bych zapomněl - a míjím další pomník, v Aši, v centru, 200m od městského úřadu - pomník privatizace. Tyto ruiny byly jednou z nejznámějších restaurací, obchodem, vinárnou, svatebním salonkem/ i já jsem použil jeho služeb/. Byly. Poté zprivatizovány, současný stav přikládám.

Tak to by bylo vše.

Ne, moment, už vím, jak je to s těmi zmrzačenými stromy! To je tak - stromy se oholí, kmeny jsou k nepotřebě, tak se nechají stát, uřezané větve, řeže se ze zvednuté lžíce buldozeru, kam ta dosáhne, tak tyto větve jsou poté odvezeny do obce Mokřiny, kde se z nich dělá „ekologické“ topivo.

Krucinál fagot himmel hergot doaleluja aj trochu! Držte mne, nebo mi selže pistole, až takové „ekologisty“ potkám!