Sedlák ve městě, aneb kdo ty lidi sem prsk

Tož tak jsem dopadl. Místo cárání po kopcích a v přírodě vrážím do lidí. A že těch se tady fláká, nepřetržitý proud lidí všech pohlaví, ras a náboženství se mi staví do cesty. Jeden nemá čas se ani pokochat, tedy, ne, že by co k pokochání bylo - samej výklad s různým šmejdem, postál jsem pouze pře tabákem, ne že bych byl kuřák, to už 20 let ne, ale toho dne - při pohledu na dýmky- jsem si poprvé vzpomněl na jednoho klubového kolegu. Ten se totiž v kouření dýmky vyžívá, dodnes mi nemůže zapomenout, že díky rychlosti přesunu přes Orlické hory měl místo dýmky čas pouze na krabičku cigaret denně.

Probíjím se tedy lidským proudem, z Náměstí republiky na Staroměstské. Tam sleduji marný boj Pražanů se sněhem, no boj, vzdali to, o tom svědčí ten sněhový čurbes všude kam stoupneš. Zkrátka, řečeno klasikem - všude kalamita jak na Sibiři.

Dlouho se nezdržuji - času málo, je okolo deváté a odpoledne se vracím do Aše. Do té doby chci pořádně „pomóňat“.

Vyčítavý pohled F. Kafky

Procházím Josefovem - musím přiznat, že ač v Praze jsem dosti často, dokonce jsem v ní i 3 měsíce kdysi v osmdesátom druhom pobýval, tak v této čtvrti jsem doposud nebyl. Dokonce i Kafkova bysta upevněná na jednom z domů vyčítavě hledí na tento můj prohřešek. Abych spravil dojem, tak míjím Maiselovu synagogu a mířím ke starému židovskému hřbitovu. V jeho prohlídce - přiznám se bez mučení - mi brání cena vlezného. Nechám to na jindy, až budu mít víc času a pak si veškeré památky tohoto kousku času projdu i zevnitř. Pak si za ten, v tomto případě doslova nekřesťanský peníz, prohlídku všech těchto památek vychutnám.

Neruda

Přes Karlův most, Malostranské náměstí stoupám k Hradčanům. Na jednom z domů mě zaujala pamětní deska básníka a spisovatele, který se mimo jiné proslavil i tím, že nevěděl, kam s ním. Proč je ta deska zajímavá - o tom, že se Praha dělila na tzv. Velkou Prahu a – jakou vlastně? Malou? Vnitřní? Menší? Tak na tuto otázku mi odpověděla výše zmíněná oslava básníka. Můžete posoudit sami, budu vděčen, pokud mi dáte vědět, na co se ta Praha vlastně dělila.

klubový Mr. Bean

A jsem na Hradčanech. Vlajka, či standarta, mi napovídají, že starý ješita je doma. No, a v té chvíli jsem si vzpomněl podruhé na onoho kolegu. Tedy, ne že by byl starý, to bych mu křivdil. Využívám jednoho z policistů, hlídajících hradní stráž, vrazil mu digi a nechal se zvěčnit. Prošel jsem si chrám SV, kupodivu se v jeho prostorách pohybovalo celkem málo lidí, u pomníku Jana Nepomuckého jsem si uvědomil, že i když století se mění, lidé zůstávají stejní - jsou ochotni uvěřit každé lži, pokud se tato opakuje do zblbnutí a je podporována z nejvyšších míst.

Mířím ke Strahovskému klášteru, poté následuje Petřín. Jen co Ogar povyroste, navštívíme zrcadlové bludiště. A na rozhlednu poté vystoupí s někým jiným, já raději pohledy do přírody, než na město.

chtěl bych být pražským dítětem

Doklouzal jsem na Újezd. Zaujal mě, a to tak že velmi, jeden poutač místní cukrárny či co to bylo. Pokud  je tento sortiment, uvedený na oné ceduli, běžný ve více pražských podnicích, tak si dovoluji soudit, že na inteligenci pražských dětí se toto musí projevit. V dospělosti, ať již ve vládě či magistrátu. Koneckonců, můžete posoudit sami.

Po mostě Legií přecházím toho dne již podruhé Vltavu, okem hodím na Žofín, hlavou proběhne vzpomínka na plesy v onom domě, několikrát jsme s Květou tam za zvuku hudby trdlovali.

Okolo „Tančícího domu“ k Jiráskovo náměstí, poté směrem ke Karlovu náměstí okolo kostela Cyrila a Metoděje, expozice zavřená, předělávají. Nevadí, podívám se příště. /Jen na okraj, to si říkám pokaždé, a málokdy se „příště“ podívám. Ten seznam  míst se neustále rozšiřuje. A shodou okolností novou expozici otevřeli pár dnů po mé návštěvě, viz http://www.ct24.cz/domaci/78448-kostel-sv-cyrila-a-metodeje-ma-novou-vystavu-o-heydrichiade/

Botanická zahrada, Albertov a konečně jsem na Vyšehradě. Marně z nostalgie hledám hospůdku, kde jsme v tom „osmdesátomdruhom“ požívali nápoje nejen turisticky vhodné. Což o to, osvěžoven spousta, ale já stejně mohu pít pouze lihuprosté nápoje, takže je míjím bez povšimnutí a mířím k cíli mého potulování se Prahou. Tou je metro u Paláce kultury nebo jak se to jmenuje. A tam si potřetí vzpomenu na onoho kolegu - v prostorách PK totiž probíhá výstava outdoorových věcí. Za povšimnutí stál pouze takový fujtaibl, skládací miska. Lehká, to jo, skladná, to jo, ale já bych si to svinstvo nekoupil ani zadarmo. Je to z nějakého silikonu či něčeho podobného, na vařič se to dát nedá. A druhá věc - pod názvem outdoorové příslušenství - brašna jak přerostlá ledvinka a v tom příbor a otvírák na konzervy. Zkrátka nic pro normálního pěšího turistu, nesoucího si vše několik dnů na zádech. Jo, a proč jsem si ten den potřetí vzpomněl na onoho klubového kolegu - kam se hrabou všechny tyto sarapatičky na jeho železnou lžíci!

Tož tak, přiznávám, nic moc. Snad jen poděkování Hanáckému Bórákovi za doprovod, i když o něm něměl tušení. A dále za jeho košatění Hanáčtiny, o kterou se nevědomky zasloužil. Jeho výraz -rertáž - beru také za svůj. Má hodně do sebe /ten výraz,ne jeho autor/, nyní čas ukáže, zda bude používán v kladném či záporném smyslu. /Ten výraz, ne jeho autor!/