Za pípou pod Štěpánkou

Je třeba dbát o klubové tradice. V mém případě to značí – ač záznamník nemaje - plnit podmínky žrací a picí turistiky. No, a pokud čas dovolí, i turistiky za účelem sběru suvenýrů.

Tak i od pátku do neděle jsem se snažil neudělat klubu ostudu, být pevný ve svém odhodlání machrovat vždy a všade, spojit plnění „záznamníků“ s plněním podmínek „bóráků“.

Pátek:

V podvečerních hodinách dorážím do Kořenova – místa setkání spolužáků ze střední školy, už ani nevím, po kolika letech. Kdo by to taky počítal, nemusím být pochodující encyklopedií, jako jeden nejmenovaný, co trousí moudra vždy a všade, jak mu ukládá jeho klubový titul.

Tato setkání se konají každý rok, mají stálý scénář, páteční večer je věnován výměně novinek a konzumaci TVN - nelze dopustit změnu, neb všichni jsou dehydrovaní po cestě. O náladě není třeba hovořit, dovoluji si ukázat na dvou snímcích. A snímek mé osoby za pípou vysvětluje i titulek - zkrátka, hostitel a majitel osvěžovny odpadl, nevydržel nasazené tempo a tak nastala samoobsluha. A že jsem se měl co otáčet!

Co se v mládí naučíš	decentní zábava

Sobota:

V rámci detoxikace alkoholem je sobota brána jako den výletní, u některých nesvéprávných jedinců /např. mé maličkosti/ jako den turistice zaslíbený. Letos i ti lenivější nechávají auto autem a jde se na rozhlednu Štěpánku, přezdívanou královnou rozhleden.

Někoho se nepodaří vzbudit, jiného zase najít, další se nechal připoutat k pípě. My zbývající vyrážíme.

Mám mapu, GPS, batoh, klobouk a turistické boty - neklamné to atributy úspěšného horského vůdce. Stavím se tedy do čela a pln odpovědnosti určuji směr. Jen do té doby, než ostatní zjistí, že místo k Štěpánce jdeme od Štěpánky. Snažím se vymluvit na to, že nejsem zvyklý chodit ve skupině, a ještě k tomu ve skupině přiožralých vágusů. Marně, jsem sesazen z vůdcovského stolce a díky tomu nám nic nebrání dojít bez problémů k rozhledně.

Z rozhledny pokračujeme pouze dva - ostatní nabírají směr základna, venku je teplo, vyhládlo jim a syčení pípy je slyšet až na vrchol. Neodolali a vrací se.

My dva zbývající klesáme k Desné. Turistů přibývá - je pěkné babí léto, tudíž i rekreující se Pražáci odhazují svůj ostych před počasím a opouští na vzdálenost několika desítek - ba i stovek metrů svá vyblýskaná auta a napulírované haciendy.

Desná - mimo budovy MÚ mě zaujal název jedné z místních fabrik : „Preciosa Ornela Perlovka“. Co se tam vyrábí, to nevím, ale představa „té“ Ornely pracující v Perlovce je zajímavá.

Dalším postupným cílem je Špičák - či spíše jeho vrcholová kóta a rozhledna. Mimo toho jsem zvědav, zda na tomto kopci nad Tanvaldem je ještě pomník obětem teroristického útoku z 11.září. Kde jinde by tento pomník měl být, když ne tady, nebo ni?

Ta dnešní mládež houby vydrží, Mates /přezdívka mého o pár měsíců mladšího spolužáka, tu svou školní neprozradím, nestojím o nejapné poznámky pronášené v hanáckém nářečí/, zkrátka sotva polknul v horské chatě jedno, hned by utíkal do místa srazu, že má hlad a pochodu se již nabažil. Nenechá se ani přemluvit ke zdolání Malého Špičáku, jeho vrchol tedy ztékám sám, Matesa doháním až u Tanvaldu. Tam si zanadávám, každé slušné město má radnici na náměstí, ale Tanvald ne, ten ji má na kopci nad městem! Mám co dělat, abych po nalezení úřadu se stihl přemístit na zastávku autobusů, jeden ze spojů nás dopraví zpět do Kořenova.

Sobotní večer pokračuje v léty zavedeném scénáři - ti hnusní alkoholici, co v neděli nebudou muset řídit, tak ti nasávají samé dobroty, a já abych se spokojil se dvěma pivy, po jejich vypití lemtám dokonce takové svinstvo, jako je točená kofola!

rozhledna Štěpánka	vrchol Špičáku
vrcholové TVN

Neděle:

Pošklebuji se těm, co to v noci přehnali, jó, kdyby nechlastali, jako třeba já, tak by nyní neměli kocovinu!

Dopřávám si snídani - držťkovka, párečky, šunčička,kávička - tak takhle by to pojmenovali někteří zženštilí členové klubu! Já su chlap, no dobře, imitace chlapa, proto snídám poblivku, dačo ke chlebu a kafe.

Následuje tradiční společné foto a rozjíždíme se k domovům. Mates je téměř místní, zná to okolo, proto nabízí výstup na rok starou rozhlednu. K malé potěše Marouzka /přezdívka spolužáka bydlícího v Chebu, tudíž mi dělá spolujezdce/, přijímám tento návrh a podnikáme výstup na Císařský kámen. Pod kopcem vzbuzujeme nezaslouženou pozornost, u hřbitova totiž čekáme na otráveného M. a pobízíme jej voláním: „Dělej, pojď, podíváme se na hřbitov, ať víš, do čeho jdeš!“

Suma sumárum: 2 města, 4 kopce, 3 rozhledny - tolik zvládnuto za sobotu a neděli. V sobotu 17km, v neděli pouze 2.

Příští rok organizuje setkání Bad, náš kočovný cirkus se tedy po několika letech vrátí na Litoměřicko. Už abych začal trénovat.

před odjezdem	rozhledna Císařský kámen