Su srab - část první

Pomalu procitám a má první myšlenka patří počasí. Napínám uši, ty tak jako celé tělo ve spacáku navíc přikryté celtou, to pro udržení tepla. Napjatě poslouchám, slyším pouze vítr opírající se o plochu stanu. Pravděpodobně neprší, bubnování kapek nevytváří ponurou atmosféru, vše je nadějnější.

Opatrně vystrkuji nos - nepříjemná zima mi okamžitě odpoví, zda došlo ke zlepšení počasí. Nedošlo! Pocitově je chladněji, než předcházející ráno. V celém stanu rozházené mokré věci, ty suché preventivně zabaleny v igelitových sáčcích.

Ze spacáku se mi nechce, vlezlá zima je protivná jak předvolební kampaň, snažím se uchovat co nejvíce tepla a opět celta přikrývá obličej. Snažím se ještě na chvíli usnout, marně. Před očima mi běží zážitky minulých dvou dnů:

Pátek:

05:30 - pěkně blbej čas. Po noci strávené ve vlaku vystupuji v Úvalnu /nebo Úvalně?/ - zkrátka, kousek za Krnovem. Nevyspalý, rozlámaný, ale pln optimismu, že se mi podaří notně zahýbat mou statistikou „bóráků“.

Cílová stanice není vybrána náhodně, nedaleká rozhledna bude mým prvním bodem mé „procházky“. A to navzdory dešti, díky němu se balím do dvoudílné pláštěnky a vyrážím sledován zraky těch několika domorodců, jenž se po obci pohybují.

Rozhledna Hanse Kudlicha

Rozhledna Hanse Kudlicha... Abych se bez mučení přiznal, nemám ponětí, kdo to vůbec je či byl. No, no, nemusím také vědět všechno, tak laskavě nechte těch poznámek, ja? Nehledě k tomu, že informační tabule hustě rozeseté po obci mi poskytnou dostatek informací. A vám nic neprozradím, najděte si sami - třeba tady:  http://cs.wikipedia.org/wiki/Hans_Kudlich

Procházím okolo muzea věnovaného tomuto rakousko-uherskému /nebo v té době pouze rakouskému, nevzpomenu si, kdy došlo k vyrovnání/ politikovi a živě si představuji, jak se domáhám v této hodině vstupu za účelem prohlídky.

Jo, být tak se mnou HBA - to by byla jiná! Toho bych musel násilím odtrhnout od zvonku, zajisté by cítil neodolatelnou potřebu uvést dějiny na pravou míru!

Nevíte, proč většina rozhleden je na kopci? Teda ne, že by mi to až tak vadilo, ale přeci jen rozhledny, ke kterým scházíte, tak ty mají něco do sebe! Např. Hamelika v ML - pokud jdete z jedné strany, tak se na ni díváte směrem dolů, z kopce! Anebo ta ve FL - ta Salingburk, k ní jdete po rovině, tak proč většina rozhleden je na kopci, ha?

Rozhledna Cvilín

Rozhlednu, neboli „výhlednu“, jak tyto stavby nazvala nazvala jedna z odsunutých sudetských Němek, opouštím v nepřestávajícím dešti a pokračuji směrem ke Krnovu. Lákají mě totiž jak zřícenina Šelenburku, tak rozhledna na Cvilině, samotné město Krnov a jeho zámek.

Dovolím si malou odbočku - do Krnova se jezdilo v době, kdy jsem pobýval na Holčovicku, za nákupy. Nebylo to sice naše město okresní, tím byl Bruntál, ale vzhledem k dopravní obslužnosti - zkrátka, spojení bylo lepší do Krnova, z osady Jelení, kde jsme bydleli, jezdil dvakrát denně autobus tím směrem. Tudíž jsem si myslel, že Krnov znám, na Cvilíně jsem také před několika desítkami let /čtyřmi/ byl, těšil jsem se tím pádem na místa mého dorostenectví. Konec odbočky.

 Krnovské náměstí

Už jsem vám říkal, že pořád pršelo? Jo? Že víckrát? No, to se ani nedivím, že to opakuji stále dokola. Ono totiž chcalo a chcalo, útlocitné povahy prominou, ale jinak se to nazvat nedá! V kopcích mi to až tak nevadilo, ale po příchodu do Krnova jsem se cítil v mém vycházkovém oděvu do nepohody poněkud zvláštně. Ještě, že nezbytný doplněk k báglu - můj šarmantní klobouček, vylepšoval umělecký dojem.

Jo, jo, hodně vzpomínek se mi v Krnově honilo hlavou... Teda aspoň jsem doufal a těšil se na to, až si v hlavě pustím vzpomínkový film.

Nepustil. Vzhledem k počasí to nebylo jaksi to pravé ořechové vzpomínání. Dopřál jsem si pouze v místní jídelně mou oblíbenou poblivku /mimochodem, bylo to od čtvrtečního večera první teplé jídlo, a do nedělního večera teplé jídlo předposlední/. A poté vyrazil na další rozhlednu.

Rozhledna Vyhlídka na Ježníku

Touto další rozhlednou byla vyhlídka na vrcholu Ježníku. Od Krnova vzdálena více jak 6km. V tom místě jsem nikdy nebyl, jaksi v době, kdy jsem do 15km vzdálených Albrechtic chodil do školy, na také somariny nebyl čas. Měl jsem nejen já, ale i mí vrstevníci jiné zájmy /další pokračování tohoto souvětí neprošlo autocenzurou/.

Ne, že bych si stěžoval, ale ač fatalista - tedy aspoň co se týče počasí, měl jsem toho plné kecky, a to jak obrazně, tak ve skutečnosti. Přemýšlel jsem, co dál. V tomto počasí pokračovat v cestě byl nesmysl, musím měnit plány. Jako nejschůdnější varianta mého zbabělého útěku před deštěm se mi jeví návrat do Krnova, přejezd vlakem do Jeseníku a postavení stanu v nedaleké Dolní Lipové, tam je kemp, tudíž i sprcha a podobné civilizační vymoženosti. A pak zalezu do spacáku a rozhodnu se, co dál. Co v sobotu. Pokračovat nebo zabalit, to je oč tu běží...

Úhrnem - v pátek našlapáno 23km, navštíveny 3 rozhledny, jedno město, jedna zřícenina  a jeden zámek. Slabota, jdu se stydět do spacáku...