Na A-syndrom nemám protilék, aneb pýcha předchází pád...

Zajisté si těch několik čtenářů tohoto občasníku vzpomene na mé denuncianství, jimž jsem sepsul přístup šéfredaktora k trekům a pohybu v přírodě. Pokud ne, nalistujte několik dnů zpět a vychutnejte si onen obraz rezignace. Ne mé, onoho šéfredaktora!

A abych dokázal, že má velkohubá tvrzení mají oporu v mé velikosti, vydal jsem se, mrmlaje cosi o „absťáku po chůzi“ do kraje majícího pro mne určitý význam - na Berounsko. Musím přeci sám sobě dokázat /přelož jako ukázat „těm ostatním“/, že jsem natolik fyzicky zdatný a tudíž napravil dojem, jenž mohl vzniknout po onom válení se na jihu Čech! /Pro neinformované - to byl ten tzv.“trek“, který přinesl ne otlaky a puchýře na nohou, ale proleženiny!/

Vylíčím tedy pravdivě mé putování v povodí Berounky, nic nezamlčím, nic nezveličím, nechám pouze mluvit fakta, neb jak říká jeden nejmenovaný šéfredaktor - ta přeci nejdou ohnout!

Den první:

Někdy po poledni vystupuji z vlaku v Černošicích a okamžitě se dopouštím chyby - ptám se jednoho z domorodců, kde bych našel městský úřad - soutěž je soutěž a jako spoluautor musím jít v plnění příkladem, to dá rozum, no ne? A k té chybě - já mám rád řeč jasnou, krátkou, pokud možno jednoslabičnou - tam, tam ne, ano, vlevo, tam! No a ten domorodec na můj dotaz načal monolog - ne že by nechtěl dialog, ale mé vrčení nelze za příspěvek do diskuze považovat - zkrátka, mlel a mlel a nedal jinak, než že mne k té budově doprovodí! Zoufalec! A to vše s takovým přízvukem, jenž je mi doslova protivný, neb trhá uši a takové to „véď“ mi rve ušní bubínky!

MÚ Černošice

A abych pravdu řekl, tak zoufalou budovu, jako má městský úřad v Černošicích, to se jen tak nevidí. Určitě znáte unifikované prodejny z panelů, takové, jako se stavěly za minulého režimu. No, a v něčem podobném sídlí onen MÚ. Beru zpět neuctivá vyjádření na onoho „průvodce“. Já bych určitě v té kuče sídlo černošické vrchnosti nehledal.

Pohled z hřebene na Berounku

Překračuji řeku a uskakuji, uhýbám směrem ke Kazínské skále. Proč postupuji takovým netradičním turistickým pohybem? Ona je totiž neděle a pro samé cykloturisty není kam šlápnout. Ještě že za Kazínem další cesta kolem Berounky vede po hřebeni okolních kopců, tam by ty kostitřasy museli vytlačit či spíše vynést na zádech. Aspoň že tak, aspoň pár kilometrů nepotkám živáčka, chataři jsou schopni dojít pouze po rovině k nejbližší nálevně, turisté dávají přednost asfaltu a na hřebenu je tudíž volno.

Ach jo, před Všenory se musím vrátit k řece a mezi lidi, snažím se co nejrychleji projít Všenory, Dobřichovice, Řevnice, první přestávku si dopřávám v Zadní Třebáni, na nádraží. Nostalgie je totiž nostalgie, tady jsme se stavili před zhruba dvaceti lety s mladším mladým na našem jediném společném vandru.

Doporučuji znova a snad posté - nevracet se na místa, na která máte vzpomínky! Což o to, ona nádražní hospoda je stále funkční, vypadá stále stejně zašle, pro někoho možná odpudivě. Ale tam, kde dříve venku seděli trampové s bágly a kytarou, tam je nyní vyřvávající reprobedna. Ať jdou s tím kraválem do prdele, uřvaní idioti!

Zbytky asi lomu mezi Karlštejnem a Srbskem

Znechuceně pokračuji k dnešnímu cíli - chci si dopřát luxus vzpomínek na dobu, kdy mé dceři bylo okolo šesti let a jezdila se mnou pod stan. Nejčastěji byl naším cílem malý kemp v Srbsku. A tak dnes opět nechávám hlavou vířit vzpomínky a k větší autentičnosti onoho historického filmu se rozhodnu stan postavit v onom zařízení. Začíná se stmívat, musím sebou hodit.

Tak také činím, docházím a stavím si stan ještě za světla. Vzpomínky mohou začít - na povzbuzení paměti si dovolím pár piv /skutečně pár, tedy dvě, nejsem jako někdo, kdo jich potřebuje deset!/ Ono se poté líp spí, jdu tedy zalehnout do spacáku a netuším jednu  podstatnou věc - onen je infikován! Infikován A-syndromem. O tom nemám zatím tušení, proto usínám s tím, jak ráno se sbalím a vyrazím směrem na Plzeń. A začne ten pravý trek. O napadení oním A-syndromem nemám zatím tušení...

Den první- 26km, 3města, jedno hradiště, 2 zámky.

prošlá trasa