Na A-syndrom nemám protilék aneb pýcha předchází pád... 3

Den třetí

Počasí ne a ne se zlepšit - kdyby bylo aspoň polojasno, když ne zataženo. Nepřeháním, skutečně slunce nemusím. Stačí chvíle na něm strávená a já začnu být nervní, protivný, stačí málo a vybuchují mé nezvládnutelné negativní emoce.

Ale co nadělám - chvíli si sice pohrávám s myšlenkou, že to zabalím, sednu na vlak, doma se zavřu, zatáhnu žaluzie a ven mě nedostanou do toho slunečního nečasu ani párem volů, ale pak se mi přeci jen podaří zčásti neutralizovat příznaky A-syndromu a já upřesňuji dnešní procházku.

Zde byla informace o úložišti jaderného odpadu. Někdo ji má jako suvenýr

Podél staré řeky mířím do Berouna, jen tak ze zvědavosti se zastavím u jedné ze zazděných štol. A představte si - i tu ceduli s nápisem „Úložiště jaderného odpadu“ někdo ukradl! To snad není pravda, a to byla doslova zazděna! Někde ji mám vyfocenou, ale kdybych se pustil do hledání, tak to by se šéfredaktor načekal, nemám totiž tušení, kde by fota z doby, kdy digi byl hudbou daleké budoucnosti, mohla být.

Docházím do Berouna, dám jedno v hospodě šesté cenové skupiny - v ní nedýchatelno, na stolech vrstva letitého cosi, ale hlavně - přes zašpiněná skla oken se nedostal žádný sluneční paprsek!

Jak já na to útulné místo vzpomínal při šplhání k rozhledně na Dědu!

rozhledna na Dědu

Situace se stává vážnou - bacil A-syndromu začíná konat své zhoubné dílo. Projevuje se paralyzováním chutě k chůzi, celkovou otráveností. Jeden příklad za všechny - nejen že u rozhledny odpočívám, ale oslaben onou závažnou nemocí dokonce na chvíli usínám ve stínu rozhledny! Ano, až tak je nemoc rozlezlá v mém těle!

Sbírám všechny síly, mé nohy k pohybu přinutí pouze podvědomí, hledám důvody, proč se na všechno vykašlat a nepokračovat v plánu. Pouze díky onomu podvědomí a rezervám, o kterých ani nevím, že jsem je schopen použít, pokračuji. Krok, sun, krok, nadávky na počasí doprovází každý pohyb vpřed.

 Stradonice

Po několika hodinách docházím nad Stradonice,  zajímá mě jedno z největších keltských sídlišť zdokumentované na našem území. Uondán vedrem pouze lhostejným zrakem přelétnu informační tabule, abych pravdu napsal - v situaci, kdy jsem oslaben zesilujícím A-syndromem mi dějiny Keltů a pozdějšího slovanského hradiště na tomto místě mohou být ukradené.

Rozhoduji se pokračovat do Nižboru nejkratším směrem. Brzy zjišťuji - to když jsem uvězněn na více než prudkém svahu popínavými a trnitými rostlinami, keři a podobným svinstvem - že tento nápad a jeho realizace není zrovna něco, čím bych se mohl chlubit.

Znáte ten pocit, kdy v jednom okamžiku jeden rezignuje a nehledě na následky pokračuje? Jak bych to přiblížil - jistě znáte situaci, kdy jdete odněkud někam a vyhýbáte se bahnu a kalužím. No a v určitém momentu rezignujete, boty máte stejně mokré a zabahněné, pokračujete tedy vpřed bahno nebahno, kaluž nekaluž - je vám to jedno a již se nevyhýbáte.

V kraťasech a triku se prodírám trním, kousky oděvu nechávám na keřích, ruce, nohy poškrábané, zpět do svahu to nejde, prodírám se, padám, kloužu, nadávám. Ještě štěstí, že svah končí v potoku, snažím se ze sebe udělat něco, co by mohlo mezi lidi, přesněji řečeno do Nižboru na vlak. A těch slov, co jsem použil při zjištění, že zámek v Nižboru je na kopci!

Kulhavý poutník

V momentě, kdy jsem se v potoce snažil zakrýt stopy zdolávání svahu, ani nevím, jak jsem si na to mohl vzpomenout - zkrátka před očima mi vytanul obraz „Kulhavý poutník“ od Hieronyma Bosche. Nedalo mi to, po návratu domů jsem si na netu onen obraz vyhledal a ano - přesně takto jsem vypadal.

Den, ve kterém A-syndrom začal vítězit, tak ten den neměl ještě konec. Po návratu do kempu jsem byl natolik oslaben onou zákeřnou nemocí, že v bezmocném záchvatu způsobeného slunečními paprsky, tak v té beznaději jsem si omylem rozšlápl své bifokály! Tudíž jsem doslova omezen ve výhledu, s touto skutečností mi ani pivo nechutná a ukládám se do spacáku nezvykle brzy. Náladu mi ani nezlepší četba na pokračování, pustil jsem si totiž rádio v mém mobilu. Onou četbou byla Loukotkové „Navzdory básník zpívá“, a to prosím patří Villon mezi mé nejoblíbenější básníky!

Kat aby to spral! Infikován, bez brýlí - další den budu muset silně omezit program.

Pro dnešek končím, o konci celé mé anabáze budu informovat v dalším pokračování. Pokud mě pro můj slovní průjem nepošle šéfredaktor někam...