Do Hroznětína od Hroznětína

 73 dnů - tak dlouho trvalo mé lenošení a absence sebemenšího výletu. A válel bych se na gauči dál, nebýt jedné maličkosti - jsem totiž línej. A línej tak, že mi dělá problémy i psát číslovku navíc. A než abych psal třímístné číslo jako údaj o váze, což se stalo skutečností, tak to se raději zase občas projdu.

Vše začalo stylově, mladší mladej mě vzal do Chebu a aby nemusel zajíždět na nádraží vyskakuji před jedním z kruhových objezdů, pomalu se šourám k onomu zimnímu ráji bezdomovců a rumunských žebráků, těším se na chůzi, na pivo, když v tom se mi zdá něco takové divné. Hledám příčinu onoho pocitu, chvíli to sice trvá, ale nacházím - při vyskakování z auta jsem si nevzal batoh svůj, ale mladého! No chápete to? Ta dnešní mladá generace si nedokáže pohlídat své věci!

To vše znamenalo zdržení. Vlak jsem sice stihl, ale plánovaný nákup pečiva ne. Beru to jako boží prozřetelnost, pod ten metrák se dostat musím! Spokojím se tedy se svačinkou dietní, bez rohlíku či chleba, tak, jak jsem si ji připravil ráno. Teda nic moc, ještě nejsem ani ve Varech, natož v Ostrově a ty tři dvoucentimetrové plátky domácí tlačenky, dobré čtvrtkilo anglické slaniny, dvě vejce v rámci diety mizí v mém žaludku. Ale bez pečiva! Já se na to dvouciferné číslo dostanu!

Konečně Ostrov. Cestu k zámeckému parku znám, starší mladej zde navštěvoval průmyslovku. Ale nevzpomínám si, že bych v parku někdy byl, i když budova školy je v zámku.  Různě kloužu a padám na zámeckých cestičkách, a nevím, čím to je, do hlavy jsem se nepraštil, ale vše jde od rána tak nějak šejdrem - batoh, pečivo, a to nejhorší teprve přichází.

Po okružní cestě městem se chytám směrovky označující další postupný cíl - Hroznětín. Jdu symbolicky okolo hřbitova a po půlhodině ostré chůze se ocitám na čtyřproudovém obchvatu. Tudy cesta pro pěšího rozhodně nevede. Potupně se vracím do města a situace využívám k prohlídce kláštera. Vzhledem k dešti zvažuji i alternativu "na vlak, do Aše, domů" - é, čo to tárám, "na pivo".

Pršet přestává. To je dobrá zpráva. Ta horší je, že déšť vystřídal mrznoucí déšť a vítr. Cestu do Hroznětína absolvuji s hlavou skloněnou, stejně houby vidím, brýle mám v kapse, na nose jsou mi platné jak Alpenstockovi mapa pohoří. Nálada na bodu mrazu, digi také stávkuje. Na poslední chvíli vidím sluneční hodiny, jaký to paradox, sluneční hodiny v tomto marastu. Snažím se pořídít pro Litla fotodokumentaci, podaří se mi na chvíli digi oživit. Snímky nic moc, na rozdíl od většiny slunečních hodin tyto nejsou na zdi směrem do ulice, ale jsou směrem do oploceného dvora.

Po další hodině chůze jsem na místě, na které jsem se těšil již při plánování výšlapu. V obci Velký Rybník, v hospodě "U hastrmana". Jeden z mála malých pivovarů v karlovarském kraji, který jsem v rámci soutěže organizované DžaPou nenavštívil. Tímto to napravuji. Největší radost mi dělají krbová kamna ve výčepu, aspoň se trochu osuším. Pivo dobré, dokonce přemýšlím, že bych se na další pohyb pěšmo vykašlal a počkal na vlak zde. No jo, jenže dřepět dvě hodiny u piva, chlemtat jej, byť je dobré, a čučet do zdi se mi nechce, přiznávám, kdybych měl něco na čtení tak zůstanu. Takhle si beru  petláhev s místním pivem do batohu a pokračuji v cestě.

A zase po silnici. Ono to totiž ani jinudy nejde, všude spousta sněhu. Kontroluji hodinky a přizpůsobuji tempo blížícímu se odjezdu vlaku. Ten pohodlně stíhám, dokonce se stihnu na nádraží i převléct do suchého, dala se do mně totiž zima.

Večer jsem doma. V nohách třiadvacet kilometrů, tělo proti takové zátěži protestuje, už si odvyklo.   Dávám si sprchu, poté můj oblíbený půllitr plním pivem "Hastrmanem" koupeným ve zmíněném pivovárku. Usínám vsedě...