Šumava- den prvý

Rychle se převlékám - přiběhl jsem z noční a v pracovních montérkách bych vypadal na vandru poněkud netradičně. Ještě štěstí, že bágl byl zabalen den předem, háži jej tedy do auta a spěchám do Chebu, před půl sedmou mi jede vlak na Plzeň. Auto nechávám na parkovišti - starší mladej jej večer přetáhne do Aše. Cesta vlakem bude otrava, po noční se špatně cestuje, ale spoléhám na to, že to není poprvé, co nejdu po probdělé noci spát.

Původně jsem chtěl začít v Železné Rudě a jít směrem na Prášily a pokračovat na Modravu. Ale mapa praví, že některé cesty jsou otevřeny až od července, měním tedy plány. Nemám náladu se dohadovat s nějakým ekotrotlem, co pohledávám tam, kam se nesmí. Ono začít z Nového Údolí také nemusí být špatné, jízdní řád mě přesvědčuje, že před polednem budu na začátku pouti. Ale jako obvykle - dýchavičná lokálka mě dopravila na místo až před třetí hodinou, díky zpoždění vlaku z Plzně mi v Čičenicích ujel spoj.

Řeším dilema - vyjít v předpokládaném směru na Třístoličník či se projít  ke Stožecké kapli a ráno vyrazit dál? Vítězí první varianta, nic horšího, než že si ustelu tam, kde přijde tma, se stát nemůže. Možná stihnu dojít až k Plešnému jezeru, uvidím co na to nohy, záda, psychika, žízeň a podobní souputníci mých vandrů.

Vyrážím a představuji si, jak si tady musel „hanácké bórák“ loňského června rochnit - mírné stoupání, asfaltový povrch lesní cesty, hřející slunce, řev ptáků a smrad kytek. Ještě štěstí, že nepotkávám žádné turisty, tedy až na jednoho. Ten se přezouvá  na lavičce nedaleko pomníku jakéhosicosi / řekl bych i jméno, ale fota mám v jiném počítači než píšu tento canc/. Ptá se - ten turista, ne pomník - odkud, kam a takové ty jalové dotazy. Po zjištění mého cíle pokýve hlavou a přeje mi upřímnou soustrast. Asi nějaký měkkoš - pode mnou asfalt, mírné stoupání, tak jakápak upřímná soustrast, no ni?

Brzy chápu, co svým přáním mínil. Asfalt se změnil v kamenitou stezku, co stezku, stezička to byla! A o úhlu stoupání ani nemluvě! Raději nezvedám hlavu, koukám pod nohy /vyzkoušejte si v bifokálních brýlích koukat pod nohy, víte, jak mi dlouho trvalo po jejich koupi nepřizabít se při chůzi ze schodů?/ a pomalu se šinu vzhůru. Dávám si různých jmen, nemám ani sílu otírat pot z čela, ten nejenže zkrápí šutry pod nohama, ale také pálí v očích. Ploužím se a nedočkavě vyhlížím první postupný cíl, vrchol Třístoličníku. Podle zpráv z loňského června P-Je a Alpenstocka má být na vrcholu knajpa. A dokonce tam i čepují pivo. Prý. Že já jim na takovou zavádějící informaci skočil... Jak jsem starej, tak jsem blbej, věřím všemu, co mi kdo nakuká.

Na vrchol jsem se došoural, panoramaty se kochal /a nyní kecám, houby kochal, proklínal jsem celý ten kamenitý kopec, zejména stoupání k němu vedoucí/, knajpu našel, pivo si dal - a to je ta mylná informace. Říkají tomu pivo, dokonce i pípu na naplnění sklenice používají, ale k pivu to mělo daleko! Světlehnědý hnus, bublinek že je nemá ani čerstvě doplněná sifonová láhev, chutnalo to jako imitace piva říznutá nějakou limonádou, chuť odporná, huba se mi při pití kroutila, ale vzhledem k ceně toho nápoje jsem statečně dopil. Přeci nenechám na stole něco, co si počítají půllitr za 2,60 Eu. O chuťovém prožitku svědčí i to, že bych vzal v té chvíli na milost i ojropivo z jednoho západočeského města.

Nadávajíc a plivajíc pokračuji v cestě. Kochám se trojmezím, je to třetí navštívené, dlouho se nezdržuji, musím vpřed, na nejvyšší horu české části Šumavy. Plechý - stoupání již není tak prudké, jako na Třístoličník. To jsem ještě netušil, jaký výšlap mne čeká následující den, tudíž jsem si nemohl plně vychutnat skákání z kamene na kámen při výstupu na Plechý. Na něm se radím s mapou, kam dál. Pokračovat po hřebeni, či sejít k Stifterovu pomníku nad Plešným jezerem?

Volím druhou variantu. V rámci boje proti kůrovci či boje za zachování kůrovce je prořezána pouze nezbytná šíře turistické stezky. Cítím se jak kamzík, přesouvám se z šutru na šutr. No, kamzík - řek bych značně funící kamzík. Nemít boty nad kotník, měl bych problémy ve zdraví sejít k obelisku, věnovanému „básníku Šumavy“. Přiznávám, zatím jsem nic od něj nečetl, brání mi v tom kritika jeho současníka, jenž prohlásil něco ve smyslu, že kdo přečte do konce nějaké Stifterovo dílo, zaslouží si být francouzským králem. Tak nudný a rozvláčný je jeho styl. Nudný a rozvláčný - kurňa, měl bych brzdit a tuto první část raději rychle ukončit, abych se nedočkal stejných slov.

Pokračuji v cestě k Plešnému jezeru a od Plešného jezera. Jedno jej mám pod sebou na levé straně, o chvíli později na straně pravé - cesta dolů vede cik-cak. A co se nestalo - potkávám čundráka! Ten stoupá vzhůru, vyměníme si nezbytné informace a pokračujeme každý ve své cestě. Čím dál tím řidší úkaz - čundrák. I tento chodí sám,zdá se být i stejného věku jako já. Holt, tramping skomírá na úbytě.

U jezera uvažuji, co dál. Přístřešek ležící na břehu vypadá víc než dobře, pohrávám si s myšlenkou, že bych přespal v něm, odpadla by nutnost /vzhledem k předpovědi počasí/ stavět stan. Ale odolám, chci zjistit, co se skrývá pod pojmem „nouzové nocoviště“, těch je na Šumavě kolem sedmi, jsou pro takové, jako já. Místo, kde si i v první zóně NP můžete postavit stan, přespat, ráno odejít. Má to určitá pravidla, ale ty mi problémy nedělají - popisují vlastně to, jak postupuji i jinde. Ty dva kilometry k nejbližšímu již vydržím, nehledě k tomu, že v blízkosti každého takového místa je i pramen vody. A voda - to je na toulkách nejdůležitější problém.

Nacházím jak místo pro přespání, tak po menším hledání i vodu. Nic mi nechybí ke spokojenosti, zatím neprší, muchničky sice koušou fest, ale na to si jeden časem zvykne, zažil jsem již horší. Třeba v bivaku pod Velkým Polomem, to jsem spal s mokrým ručníkem omotaným kolem celé hlavy a bylo to stejně houby platné. Spokojeně tedy usínám, nechám si zdát o další cestě. Volných dnů je třeba využít.