Šumava – den druhý

Není nad to spát ve stanu. Ráno vypadá úplně jinak než z oken paneláku, již jen to, že ze spacáku lezete po čtyřech, poté hledáte vhodný strom s jehož pomocí se vám podaří dostat do vzpřímené polohy, to vše za bolestivého hekání, mumlání kleteb a podobných projevů. Aby nedošlo k mýlce - zrovna tak vstáváte i doma, pouze postel máte výš, tudíž stačí spustit nohy, rukama se chytit nočního stolku, poté zdi a také se vám podaří být na dvou, ale to není jaksi ono.* Příroda je příroda...

Vstávám tedy výše uvedeným způsobem, dačo pojím, sbalím bágl a přesouvám se k prameni vody, je ve směru dalšího pochodu. Projdu nezbytnou hygienou a mohu vyrazit - těch zhruba 500 výškových metrů, které jsem včera ztratil, musím dnes získat zpět, nečeká mě tedy nic záviděníhodného. Nu což, bylo hůř a smáli jsme se.

Dnešní den začíná sympaticky, po slabých dvou kilometrech, v místě zvaném Říjiště, bouda s občerstvením. Doplňuji tedy snídani o tekutinu, Budvar se zove onen nápoj, není nad to, začít den pohlazením žaludku. A poté vykročit po lesní asfaltce vzhůru na hřeben. Procházka růžovým sadem, žádné šutry, výmoly, bahno - není nutno vážit každý krok a je možno, což činím, totálně se vypnout. Nechat pracovat podvědomí a v myšlenkách se přemístit kamkoliv, jak v prostoru, tak čase.

Pokračuji po Rakouské cestě ke státní hranici, dvoukilometrové stoupání, ale nadmíru pohodlné. U HM 1/10 upravuji pár věcí na báglu, sotva dokončím - prchám. Ona totiž i z rakouské strany vede pohodlná cesta a po ní se, za patřičných zvukových doprovodů, blíží skupina uřvaných Rakušanů. O takovou společnost nestojím, mizím tedy v lese a sleduji červenou značku, vede přes vrchol Studničné a poté se vrací na státní hranici. Tam je klid, asfaltka nikde a skupinky povykujících turistů se tedy nekonají. Kdybych ale byl býval věděl, co mám před sebou, tak bych sem byl býval nechodil! Stoupání na Hraničník - ještě dnes se budím hrůzou ze spaní a slibuji, že s horama končím!**

K tomu stoupání - zespoda téměř kolmá stěna /v mých očích takto vypadala/, vrchol v nedohlednu, kameny kam se podíváš. Vleču se do kopce, nejprve dvacet krůčků, vydýchat, poté zastávka po deseti, i to je moc dlouhé, tedy po pěti, po třech... Pot ze mne leje, dech dosahuje decibelů vydávaných oněmi rakouskými turisty, mezi výdechy nadávky na všechny a na všechno, nejraději bych s báglem praštil a vykašlal se na nějaké cypoviny nedůstojné mému věku a fyzické kondici. A vůbec - proč i v našich krajích není obvyklá živnost šerpů, ha? Takový živnostník by uchopil můj bágl, dalších deset mne - pak bych jen nechal udělat vrcholové foto a machroval, jaký jsem horský bórák! No, není to lákavá představa?***

Konečně nahoře, podle vrstevnic na mapě se snažím zjistit, zda i další kopec má podobné stoupání. Nemá, zaplať pánbůh za ty dary. na nejvyšším bodě dnešní trasy se kochám pohledem - vede na něj z rakouské strany sjezdovka a asfaltové cesty. Zato sešup dolů z vrcholu na naši stranu - zase skáči po kamenech. „A tak je to správne -tak to má byt. No, povedztě, Kefalín, k čemu je turistovi taká asfaltka?“ Sice nadávám na stoupání, na povrch - ale aspoň nepotkávám skupiny uječených turistů. On si každý rozmyslí, zda bude plýtvat dechem v takovém terénu...

Začíná mrholit, poté pršet. Žádný problém, přehazuji přes sebe celtu a pokračuji v mnohakilometrovém klesání. Docházím k cyklostezkám, tam provoz houstne. Potkávám cyklorodinku - on na kole, za sebou vozík snad s dvouletým dítětem, ona ke kolu připojené tyčí další kolo, na něm dítě snad sedmileté. Je vidět, že si výlet - déšť nedéšť - užívají. Z kapek si dělají vtipy, hrají hru „co si dáme dobrého v nejbližší hospodě“. Trumfují jeden druhého a z nevlídného počasí si utahují. V duchu smekám klobouk - u těch děcek snad nehrozí, že se stanou otroky počítačů a jiných zlodějů času.

U Medvědího potoka dumu kam dál. Mám čas do pondělí, je sobota, ale pokud bude na pondělí avizovaná stávka dopravců, nedostal bych se domů. Musím počítat s nedělním návratem, aspoň někam k Plzni, někam na vzdálenost denního pochodu od hospody „Na Parkáně“, tam mám být vyveden z omylu o nepitelnosti plzeňského piva. O názornou ukázku a ochutnávku se postará člověk, jenž mé poznámky o gambrihnusu a dalších plzeňských patocích již nechce snášet, hodlá mě degustací přesvědčit o kvalitě místního piva. Ale to jsem odbočil - vzhledem ke stávce směřuji na Horní Planou, tam se nechám z Bližší Lhoty přepravit přívozem.

Déšť neustává, rozhoduji se pro mastňácké řešení - dva kilometry za městem je atc, tam bych mohl strávit noc. A zjistit, jak to s tou stávkou vypadá. A jak říká jeden „Hanácké bórák“****- sprcha je sprcha a porcelánová mísa je porcelánová mísa. Dávám si v atc Budvar, trvá to snad tři než na chvíli přestane pršet, toho využívám, stavím stan a vracím se do osvěžovny, zásoby Budvaru mají dostatečné, tak proč spěchat do hajan. O stávce nic nového, zatím to vypadá, že bude, i když ji soud zakázal. Nechám se překvapit, to je výhoda mého způsobu cestování, nejsem na nic vázán, pouze na sebe. Mohu plán měnit z minuty na minutu, v tom je to kouzlo. Soudím, že Budvaru již bylo dosti a jdu spát. Co bude zítra - uvidím, v hlavě mám připraveny různé varianty.

* pozn.. šéfredaktora: Ja, to znám!

** pozn. šéfredaktora: Konečně tě to došlo!

*** pozn. šéfredaktora: Je!!!

**** pozn. šéfredaktora: JÁ migdy nekecám!