Šššš-huůů-šššš

Jsem si vědom, že svým přiznáním způsobím, že milovníci automobilové turistiky v pohoršení zvednou obočí a budu okamžitě zařazen mezi plebs, aneb jak je dnes módní výraz - mezi socky. Ale nemohu jinak, i s tímto rizikem zařazení do opovrženíhodné skupiny obyvatelstva, s veškerou vážností prohlašuji: mám rád vlaky, se vším, co k železniční dopravě patří.

Sám nevím, proč preferuji tento způsob dopravy. Počátek mé záliby možno dohledat v roce, kdy bratři Charltonové a jejich spoluhráči získali titul mistra světa. V onen rok jsem byl rodiči posazen v Otrokovicích na vlak se slovy:

„V Přerově přestoupíš, průvodčího se doptáš, kde stojí vlak na Prahu, do něj nastoupíš, až zůstaneš ve vagonu sám a pochopíš, že už dál vlak pokračovat nebude, tak vystoupíš a tam tě někde bude čekat babička. S ní poté odjedeš do Sv.Jána, tam strávíš prázdniny, a chraň tě bůh a všichni svatí, pokud ji psychicky zdeptáš tak, jako se ti daří u nás. Dřív jak na konci srpna se nevracej, dopřej nám tyto prázdniny strávit v klidu, i když ani ten díky tvým mladším sourozencům klidem nebude!“

A to byla má první samostatná cesta vlakem, do Přerova taženém parní lokomotivou, z Přerova takovou tou hranatou, s motorem.

O dva roky později, v roce, kdy jsme byli podruhé „osvobozeni“ tanky s rudou hvězdou, jsem ve vlaku trávil hodně času - téměř každý pátek tam a v neděli zpět jsem pendloval na trati Krnov -Otrokovice. Během měsíce dvou jsem znal názvy téměř všech zastávek, ještě dnes si před spaním místo oveček brumlám: „Olomouc, Bystrovany, Velká Bystřice, Velká Bystřice zastávka, Hlubočky Mariánské Údolí, Hlubočky zastávka, Hlubočky, Hrubá Voda zastávka, Hrubá Voda, Hrubá Voda Smilov, Jívová, Domašov nad Bystřicí, Moravský Beroun, Dětřichov, Lomnice, Valšov, Bruntál, Milotice nad Opavou, Zátor, Brantice, Krnov...

Na vlaky jsem si zvykl. Není nad to prožívat neustálou nejistotu- Přijede? A když přijede - přijede včas? A zpoždění bude menší či větší? A při menším- stihnu udělat menší desetikilometrový okruh okolím?

Samostatnou kapitolou jsou zastávky. Nemám rád navazující spojení, kolikrát raději počkám na další vlak, jen abych měl čas „nasát atmosféru“. S očima sklopenýma k zemi - to abych nešláp do nějakého svinstva či na bezdomovce majícího v nádražní budově hlavní stan - bloudím nádražíčkem či zastávkou, kochám se, je-li kde pivka vyprahlým rtům dopřeji, cvrkot okolní se zájmem pozoruji. Mnohdy jsem zaujat děním tak, že s klidným svědomím mohu prohlásit totéž co klasik:

„Poslušně hlásím, že mne, mezitím co jsem čekal na ten nejbližší vlak, postihla ta nehoda, že jsem pil za stolem jedno pivo za druhým.“

A to byste nevěřili, co vše se dá na nádražíčku spatřit! Třeba v takových Volarech, v koutě schovaná vývěska nějakého klubu přátel železnice, a mimo jiného v ní papírek s tímto oznámením, no kochejte se nad tou češtinou se mnou, jakoby z doby normalizace vypadla, a to ona zpráva je téměř čerstvá:

„Tuto skříňku obhospodařuje úsekový důvěrník nástěnkové komise kulturního odboru propagační sekce osvětové divize informačního centra Stifterova pošumavského železničního spolku Vimperk“

(doplněno později)

Prísám vačku - nekecám. Kdo nevěří, ať dá vědět a fotografii oné vývěsky zašlu! Jen kvůli této informaci se mi vyplatilo čekat ve Volarech na spoj.

Pokud jsem určitou nevoli nad čistotou nádražních prostor vyjádřil, musím se přiznat- i já jednu takovou zastávku znečistil, a to tak, že velmi. Je to sice dávno, mohlo to být někdy v roce 74 minulého století, kdy po celodenní anabázi z Karlovy Studánky přes Praděd a Červenohorské sedlo do obce Kouty nad Desnou já s kamarády dorazil, v čekárně si ustlal, pod hlavu bágl dal a spokojeně usnul. Jenže v tom zavazadle sáček mléka již čtvrtým dnem odpočíval. Nevydržel to čekání na konzumaci a šel mi to vysvětlit - tím že prasknul. No, smradu jak v úschovně morálních profilů našich politiků... Ráno vešla výpravčí, vyhodila nás a vyhlásila sanitární den. Nic jiného jí nezbývalo...

Jak jsem naznačil - čas strávený v blízkosti kolejišť neberu jako ztracený. Již se mi i stalo, že před půlnocí rozbil jsem tábor přímo u nádražní budovy,  abych to ráno neměl daleko na vlak. Pokud najdu, doložím fotografií.

Mám zkrátka vlaky rád, dopřávám si pocit volnosti, nemusím se vracet tam, kde jsem nechal auto. Pro turistu mého ražení mají svou nezastupitelnou úlohu. Nepotřebuji jiný /mimo vlastních nohou, na ty je aspoň spoleh/ dopravní prostředek. A s přibývajícím věkem získává vlak i další přednosti - údy sobě mohu protáhnout, přijímání tekutiny omezovat nemusím, rozbordelit se na větším prostoru mohu, a co hlavní - při návratu z toulek nebudím ve vlaku takovou pozornost, jako bych budil u estétů jedoucích autobusem. A za to patří Českým drahám také dík - čím víc jsem z cesty ufůlaný, tím víc zapadám do prostředí našeho největšího železničního dopravce.

Tak. Vivat vlak!