Šššš-huůů-šššš 2

 Znáte to přísloví - “čiň čertu dobře, peklem se ti odmění“. Tak přesně se stalo - přísloví nelže! Není to tak dávno, co jsem zde na těchto stránkách velebil mašinky /a zapomněl velebit šéfredaktora*, možná to ten fůsatý nahoře zaznamenal a rozhodl se mi dát varování/, neuběhl ani týden a dráhy se rozhodly mne z mého pění hosana na jejich adresu vyléčit. Z jejich strany to pokus nebyl špatný, dá se říct, že trefily do černého.

Ale abych začal tak nějak postupně, chronologicky, jak říkají vzdělanci. Tož to bolo tak:

Když jsem se dostatečně vyznal ve své oblibě k cestování vlakem, rozhodl jsem se /asi v náhlém pominutí smyslů/ uspořádat rodinný výlet, jehož cílem bude cesta parním vláčkem. Cítil jsem, že takové exkurse je třeba, neb dnešní mládež sice při hraní s modelem vydává charakteristické zvuky „šššhůššš“, ale již neví, co to „ššš“ znamená.

A proč tomu tak je? Jejich výchova je totiž zanedbaná, to jsou samé elektronické hračky, kterým ani jejich dědové nerozumí, samá televize a počítač, a vlak mají spojený pouze s nějakým Tomášem! /Když jsem Ogara seznámil s cílem výletu, okamžitě se tázal: „A budou ty mašinky mluvit?“/

Přišel den „D“. Zájem o výlet byl veliký, jedno auto, které by nás převezlo k mašinkám by bylo málo, proto jsme vyrazili takovým tím větším, jak se do něj vejde devět lidí, neb nás bylo 8: vedoucí výpravy /já/, dcera /coby řidič/, mladší syn, jeho žena, Ogar, přítelkyně staršího syna a její dcera ve věku Ogara. No uznejte, řečeno slovy dnes již klasika: „kdo z vás to má?“ Jezůsmarjá - koukám na ten přehled a hlavní hrdinka následujících hodin mi tam chybí, doplňte si „a Květa, žena vedoucího výpravy“.**

Tak, jsme komplet, můžeme vyrazit.

Cesta do Lužné u Rakovníka proběhla bez problémů, jak taky jinak, vedoucí výpravy byl člověk republiky znalý, neomylně označil směr a pod jeho navigací se nedalo zabloudit!*** To osazenstvo vozu bylo zhýčkané, pořád by chtělo stavět tu na jídlo, tu na pití, tu na vyměšování - zkrátka, cítil jsem se jako při „treku“ podél Novohradských hor, jak tam byli se mnou - jo, už mlčím, nerad bych riskoval cenzuru.****

Jsme tedy u mašinek. Popojíždí sem tam, kouří se jim z komínka, jedna větší, druhá menší, vagonky všech tří tříd - to všechno by si rodina mohla zrakem vychutnat, vůni páry zažít, skřípot kol na kolejích slyšet, to vše by mohla - nebýt toho, že se rozhodla na příjezd té naší soupravy počkat v hospodě! Barbaři! Nevděčníci! Nostalgičtí analfabeti! /Teda ne, že bych ten žejdlík piva nepřivítal, bodnul, to je fakt, ale pro formu si zanadávat musím, no ni?***** Co se s rodinou naučím, při túře s Alpem jako když najdu!/

Podařilo se mi  včas přinutit účastníky výletu opustit osvěžovnu a hnát je před sebou k vláčku, který již byl připraven k odjezdu. Parní lokomotiva odfukovala, vagonky 3.třídy připraveny, koleje nataženy / a to byla chyba, na jedné z nich si Květa naštípla kotník, a to tak, že velmi, holt, chybí ji cvik pohybu po kolejišti, to je samé auto sem, auto tam, a pak to takhle dopadá!/ 

I přes tento malý zádrhel jsme zaujali místa na dřevěných lavicích a já se kochal - za mého dětství již 3.třída nebyla, pouze druhá, takže pro mne výbava vagonu byla novum. Musel jsem si hned zkusit otvírání a zavírání okna - to bylo i ve 2.třídě osobních vlaků stejné, jak jen to popsat - na spodním rámu okna kožený pás, tím se nejprve potáhlo k sobě, okno se tím dostalo nad takovou zdíř a zajelo dolů. Zůstal pouze kousek onoho koženého pásu, za něj se poté okno vytáhlo směrem vzhůru a zatlačením na spodní okraj zapadlo do zdířky, která zabránila nechtěnému otevření. Tak, otvírat a zavírat okno již umíte, můžeme vyrazit.

Lidi, to byla nádhera! Díky slunečnému počasí mohla být okna dokořán, a ve vagónku voněl, ano, voněl kouř z lokomotivy. Libý to odér, dlouho necítěný, nemohl jsem se nabažit. K tomu vyhrával dudák, procházející vagonem, což přimělo Ogara s Anežkou neustále opakovat „chudák pan dudák“. Mleli to do omrzení, což mělo za následek, že se toto pořekadlo stalo výrazem rodinným, na jakoukoli špatnou zprávu nyní všichni reagujeme slovy: „Chudák pan dudák“.

A nejen dudák vytvářel atmosféru, i bufetový vůz s dostatečnou zásobou piva, párků, klobás a jiných pochutin vybízel k návštěvě, a já díky tomu, že volant bude okupovat dcera, se mohl dostatečně zavodnit, jak praví klubová tradice - bez TVN není výlet výletem!******

Hodinka do Kolešovic uběhla velmi rychle, tam čekání na zpáteční cestu zkrátila výstava historických motocyklů a modelů letadel. Ale téměř nic z toho jsem neviděl, v nedaleké obci je totiž zámek, který jsem pokládal za vhodné navštívit. mělo to svou symboliku - aspoň uvidím, kam mne potomci šoupnou, v zámku nyní sídlí domov důchodců. Těch 40 minut, co vlak přepřahal, bylo tak akorát k návštěvě zámku a obce, živě jsem viděl vyjevené pohledy mých blízkých, kdyby odjeli beze mne. A teď nevím - vyjevené nebo radostné?*******

Jsme zpět v Lužné, dcera s Květou zůstávají na nádraží a my ostatní se jdeme podívat do železničního muzea. V provozu tam byly skutečné skvosty, ale tu naši drobotinu zajímala pouze maketa lokomotivy Tomáše, a Ogar se mohl přesvědčit, že skutečně nemluví.

Doprohlédnuto - je  čas se vrátit domů. Při zpáteční cestě veškeré osazenstvo vozu bylo otravné až běda, pořád chtělo jíst a kvůli takové prkotině žádali přerušit cestu. A do toho mladej, že zná ve Žluticích hospodu, ve které se dá dobře najíst. I přes mé protesty mi byla odňata funkce navigátora a navigoval mladej. Do Žlutic, do hospody, na bramboračku, plněný kuřecí řízek s hranolkama, na pivo - já nevím, kde se ta změkčilost v těch lidech bere. To já když byl v jejich věku - víte co, to si nechám na příště. Nemusíte vědět všechno a hned.

P.S.: Rentgen odhalil Květin kotník coby silně naštípnutý, dostala nechodící sádru a já si v době, kdy nejsem v práci hraji na muže v domácnosti.******** Mým operačním místem je kuchyně, odtud se vysílám do ostatních částí bytu. Sádru sundají až 16.11.- teda doufám.

*pozn. šéfredaktora: tvoja chyba!

**pozn. šéfredaktora: připrcáváš, připrcáváš?

***pozn. šéfredaktora: hehehehehehe...

****pozn. šéfredaktora: dé si bacha!

*****pozn. šéfredaktora: žes v NH nenadával!

******pozn. šéfredaktora: ja!

*******pozn. šéfredaktora: to druhy je správně!!!

********pozn. šéfredaktora: dobře tě tak, nemáš Květu tahat po véletách!