Našel jsem!

 Archimédes by zvolal „heuréka!“, ale to jen proto, že česky neuměl. Ale radost měl určitě stejnou jako já - on, že se ve vaně neutopil a já konečně dosáhl nejzápadnějšího bodu této republiky. Napotřetí či napočtvrté se zadařilo, důvod k jásotu více než zřejmý.

Nic jsem neponechal náhodě, abych zase nezklamal naděje mnou ve mne vkládané, rozhodl jsem se pro postup přímo po státní hranici - zkrátka půjdu podél patníků třeba až na Trojmezí, a i kdybych nejzápadnější bod nezaznamenal, měl bych jistotu, že jsem jím prošel. Ono kolikrát se zakecám sám ze sebou a najednou zjistím, že jsem dávno za místem, které stálo za zastavení. Ono totiž když jdu, tak jsem ukecanej jak Alpenstock, když stojí a nechce se hnout ve směru dalšího pochodu. To začne vzpomínat, kolikrát již sestoupil na Velký Košíř, co vše ho po cestě potkalo - zkrátka mele pantem aby mohl sedět. A to je ten rozdíl mezi mnou a Alpem - já se zakecám při postupu, sám se sebou, nikoho se nesnažím odradit od dalších kilometrů.

Na Nových Domech se jak klíště přisaji k hraničním mezníkům a nehodlám je opustit za žádnou cenu. Hodlám, praxe je poněkud jiná- brzy je mi jasné, že vymýcený pohraniční pruh je dávno minulostí, dnes najít HM je mnohdy topografická maturita - na obr.1 máte možnost vidět, jak to vypadá v praxi.

  Apropó - u přechodu pro pěší Krásná - Neuhausen je nejen památník wiederfindungu /obr.2/, ale i informační tabule - a to byste nevěřili, co jsem při čtení zjistil- žil jsem v domnění, že brambory mají název od Branibor, z Němec k nám prý přišly. Omyl! Jak uvádí informační tabule- moment, přepíšu z fota:

„Brambory byly poprvé na polích pěstovány v Německu v roce 1647 v Pilgramsreuthu u Rehau. Sedlák Hans Rogler získal tehdy sazenice brambor při návštěvě v Rossbachu /Hranice/.“ A u Rehau je dokonce bronzové sousoší této památné události.

No nic, nechávám brambor bramborem a pokračuji dál - snažím se zapamatovat místa lehce průchodná, to abych, až povedu Alpa k nejzápadnějšímu bodu, se jim vyhnul. Přeci mu to nebudu usnadňovat, má oblíbenou hlášku „drsnější než nulašmirgl“ tak ať si přijde na své, no ni?

Ale těch lehce průchodných míst není mnoho, někde musím dělat hluboké oblouky směrem do našeho vnitrozemí, ve své samomluvě toto patřičně komentuji. A tam, kde se mi podaří jít aspoň trochu plynule, bez plazení, bez prodírání, bez cachtání v bažině, tak tam se mi do cesty staví jiné překážky /obr3/.

Dostávám se do míst, kde jsem při minulých hledání nejzápadnější místy již několikrát byl, snažím se tedy opět kopírovat státní hranici, abych nepřešel hledaný bod. Poprvé vidím i živáčka - na německé straně rybníček, chatička, slepice, postavy. Jedna z nich, když vidí, jak se prodírám roštím a bahnem, tak pro jistotu zamyká slepice, auto, ženu a chatu - pro sichr. Kdyby ten Helmuth věděl, že propozice „bóráků“ mi zakazují překročit státní hranici, neplašil by tolik. Zmatkař, za trest se ho nezeptám, kde leží nejzápadnější bod, stejně by věděl, jak praví s oblibou šéfredaktor, hovno.

Míjím „Most Evropy“ - cíl nebude daleko. Podél hraničního potoka je neprůchodno, dělám jeden z mnoha oblouků, mám strach, zda jsem punkt nepřešel - a hle, zde je! Heuréka! /obr4/. Ohrnu nos - teda nic moc, ještě že zde je informační tabule, na které zjišťuji, že oproti nejjižnějšímu bodu je tento ještě zlatý. No jo, to u nich v Jižních Čechách...

Cíl nalezen - mohu se vrátit. Vezmu to přes bývalý Újezd, bývalé Štítary, Krásnou a jsem doma. Po cestě si zanadávám na ekotrotly, kterým se pomocí větrníků a slunečních panelů podařilo zlikvidovat přírodu, ona zvěř prchá v panické hrůze před hukotem vrtulí, o zabetonování orné půdy nemluvě. A mezi Štítary a Krásnou - co to nevidí můj slábnoucí zrak:

Na poli skupina jezdců - dětí, pět jich bylo. Pobíhají kolem kobylek či koníků - z nich čtyři stojí a jedna leží na zemi. Ležícího zbavují sedla, snaží se mu pomoci na nohy. Přijíždí majitelka nedaleké stáje, ptám se, zda mohu být užitečný. Podle pokynů zasouvám ruce pod koňský trup a na povel se snažíme koníka postavit - zadařilo se. Ale pravá přední noha nevěští nic dobrého - kůň na ni nestoupne, má ji nad zemí. Majitelka hmatem zjišťuje, kde se co pochroumalo. Polohlasem komentuje, a do komentáře proniká čím dál tím více smutku. Snaží se mobilem kontaktovat veterináře, telefon ji zvedne každý, ale je to jak v té pohádce o kohoutkovi a slepičce. Když odcházím - mé pomoci již není třeba- hovoří již se třetím...

Jdu, po zbytek dne mám před sebou koňské oči, v nichž se zračil smutek stejný jako v očích dětí a majitelky. Dělala si naděje, že snad o zlomeninu nejde - víc nevím. Ale zjistím, mladší mladej se s chovatele zná, může se poptat, jaké bylo pokračování... Ale chci to vůbec vědět? Raděj ne...

Celou tu scénu mám před očima i po návratu, nálada pryč. Do tohoto rozpoložení zvonek, koho to sem čerti nesou, teď mám tak náladu se s někým vybavovat, jestli to bude zase někdo z těch „dýlerů“ tak nebude stačit počítat schody.

Přede dveřmi mladá paní, její snad pětiletá dcera a pes. Tázavě zvedám obočí a nestačím se divit: při lovení klíčů před vchodem do domu mi vypadla peněženka, aniž bych si toho všiml. O její ztrátě jsem ještě nevěděl, nyní mi ji podávají - že ji našla dcera u lavičky před vchodem, podle dokladů zjistily, komu patří a nyní mi ji nesou... Pomalu mi dochází, co všechno se mohlo stát a jaká anabáze po úřadech by byla přede mnou- občanka, řidičák, zbroják, průkazy zbraně, platební karty, In-karta ČD...

Patřičně se nálezkyni odměňuji, to aby věděla, že poctivost se vyplácí. Ta představa, jak marně peněženku hledám a vzpomínám, kdy jsem ji viděl naposled - brrr, díky ti, děvče, ušetřilas mi spoustu problémů.

Jo, jo - co všechno se dá zažít při malé třiadvacetikilometrové procházce. Furt se něco děje...