S ROSNIČKOU POD VRCHOLKY BÍLÝCH KARPAT.

Jako fanda parních lokomotiv jsem si nemohl nechat ujít slavnou poslední jízdu zelené parní lokomotivy Rosničky, která potřebuje milióny pro nutnou opravu kotle, aby mohla jezdit dále.      

 Sobota 7.3. nezačala moc dobře. V noci lilo, ráno lilo a téměř půlhodinové zpoždění mne naplnilo neklidem jak se bude jízda vyvíjet dále. Vlak sestávající ze 7dobových dřevěných vozů rybáků, 2 doprovodných rychlíkových vozů, páry Rosničky v čele a zezadu nás postrkovala pomocná dieselová lokomotiva. Prý jen v kopcích, kde Rosnička ztrácí dech. Vždyť je to již více než půlstoletá dáma, ale stále hrdého vzhledu. Z Olomouce jsme vyrazili poloprázdní, ale postupně cestujících přibývalo a nakonec už nastal zuřivý a nekompromisní  boj o místa u okýnek. Protože se neustále fotilo, filmovalo a mávalo ostošest na obdivovatele podél trati, které neodradilo ani nevlídné počasí. A ti zase mávali na nás. Rosnička mocně dýmila a funěla a halila celý dlouhý vlak do svého závoje tak, že místy  nebylo z okének vidět nic než bílo. Kolik jsem schytal sazí do tváře jsem zjistil až doma v koupelně před zrcadlem, ze kterého na mne civěla začernělá tvář topičova pomocníka. Ale to mi nevadí, to patří k věci i můj táta býval kdysi strojvedoucí na páře. Je dobrý občas načichnout i toho lógru z parních lokomotiv.       

V Uherské Brodě nás čekalo  nečekaně bouřlivé uvítání masy přihlížejících s veselým programem. Ve vlaku s námi totiž jelo i družstvo vojáků a milicionářů, aby bedlivě střežilo vzácného hosta, který s námi pojede. Byl to samotný sovětský generální tajemník Chruščev s doprovodem, kterého před 50 léty skutečně tato parní lokomotiva Rosnička vezla do Vídně na setkání s americkým protějškem Kennedym. Imitátor Chruščeva zahrál na jedničku. Bodrý usmívající se strýček nepronesl žádné slovo jinak než rusky. Rozlévala se pravá valašská slivovice, rudé papírové růže a dokonce ve své době nedostatkové mýdlo. Také jsem jedno voňavé od pionýrek s rudým šátkem dostal, heč. Prý jen do vitrínky, aby mi vydrželo. Jak mám popsat všechnu tu veselou legraci kolem mne? Bábinku s šátkem nesoucí tácek s kalíšky vodky pro Chruščeva na družný přípitek - prý dojičku údernici s 1000% překročením dojivosti krav. Nemohla chudina ani vylézt k soudruhům na plošinu nákladního vozu, která sloužila jako improvizovaná tribuna zdobená sovětskými a československými vlajkami. Copaté pionýrky pronášející básničky a oslavné zdravice tak, jak to každý ze starších pamětníků kdysi zažil. No prostě sláva převeliká. A přípitky na "balšoj sojuz", družbu a na věčné časy se zemí, kde zítra prý bude včera nebo co... No samozřejmě tam byli i výtržníci, narušitelé, které bdělá  ostražitá ochrana Chruščeva ihned odnášela k údivu okolostojících - nechápu proč, ale do bufetového vozu, asi na společného panáka za odvedený herecký výkon. Jeden takový narušitel vousáč hromotluk v maskáčích mi  později pomáhal  vytrhnout dveře z bufeťáku, když se šprajcly. Vzorně v řadě v pozoru nás zdravila jednotka hasičů v dobových bílých uniformách s kouřící parní stříkačkou z let 1912.

Chruščev byl svěřen modré armádě a ocelovému oři, který se rozjel  k Vlárskému průsmyku, cestou tu a tam nabíral vodu, protože dost chlastal. Zvládl statečně stoupání slavnými Pitínskými semeringy a dorazil do cíle svého posledního putování, do městečka Bylnice. Tam nás vítala bujará valašská muzika, kdo chtěl, mohl si i zazpívat, koupit pohlednici a už jsme spěchali k Rosničce, která mezitím najela na točnu, aby se mohla natočit znovu po směru jízdy a ne uhlím napřed. Vyzkoušet si  točit se 120 tunovým obrem mohl každý. Vítězové dostali čestnou odměnu, mohli si potřepat rukou s Chruščevem. A už jsme frčeli domů. Moje teplé místečko u okna mi davy mezitím zasedly a tak jsem kus cesty stál jen na jedné noze a rval se o kousek okna s nadšenými dětmi, abych vždy v ohbí trati zahlédl čím dále více dýmající lokomotivu.   V bufetovém voze mne zaujala nabídka za pouhých 12 Kč studený topičův brambor, ale ukázalo se, že jde jen o brambůrky a ty už stejnak došly. Tak jsem se zahřál grogem a navrch prolil štamprlí Hanáckého ohřívadla. Posilněn jsem chtěl projít do jiného vozu, ale nebylo v mých silách je otevřít. Nějaké zašprajcované či co. A jak už jsem dříve nakousl, teprve společný zápřah toho narušitele Chruščovova proslovu s ještě jedním borcem a se mnou ty dveře odtrhly. Přisáté snad pod tlakem zvenčí.

 Rosnička nás dovezla zpátky do Olomouce kupodivu přesně podle jízdního řádu. Svou původní ranní ztrátu dokázala dohonit. Odjela zpátky do svého depa i s vozy a já se s ní rozloučil  se slzou dojetí i s přáteli spolucestujícími. Poslední tečkou vydařeného dne byla návštěva restaurace v 18. patře Olomouckého mrakodrapu s lehkou večeří a vhodným Alpenstockovým oroseným nápojem.          A tak mi na závěr nezbývá než přát naší Olomoucké Rosničce, aby nezůstala rezavět v muzeu depa, ale našla se potřebná částka 4-5 milionů na její opravu a znovuzrození v původní kráse.