Bádání

Rád se před svou Katkou natřásám svou znalostí Kosíře. Snažím se jí ohromit fakty, které znám. Jako zapálený kosířolog* jsem považoval masív tohoto Hanáckého minipohoří za těch bratru 35 let zkoumání dokonale prochozený a probádaný. Čím by mne to tam mohlo ještě překvapit? Vždyť už tam všechno znám a takřka už vše jsem snad prochodil a prošmejdlil co se jen dalo. Může vůbec v tomto malém koutku světa ležet pro mne ještě neznámá záhada, pozoruhodnost, cestička o které nevím?

Domníval jsem se, že sotva. Ale pravý opak je pravdou!**

Přesvědčila mne o tom moje manželka Katka, když mohla na podzim vzácně strávit 5 sluníčkových týdnů babího léta v lázních Slatinice, kde se léčila po nenadálé operaci páteře.

Když jsem za ní jezdil o víkendech na návštěvu, brala mne s sebou na drobné vycházky po okolí, co jí dovolil pokarmašený zdravotní stav a vždy mi dokázala najít něco nového, o čem jsem do té doby nevěděl. Postupně se vyznala tam, kde já tápal a váhal.

Přímo ve Slatinicích mne dovedla na vyvýšeninu nad fotbalovým hřištěm, máchla rukou před sebe a prohlásila, že jí to okolí lázní připadá více jako horské letovisko, než obec na Hané. Hned naproti nás mi ukázala pěknou opravenou stavbu, prý je to bývalý kravín. Ani se mi nechtělo věřit, že tam kde dnes žijí lidi, dříve vegetovaly krávy.

Káťa se se mnou vyškrábala na takřka stometrovou výšinu přímo nad lázněmi, známou jako Hanácká výšina. O její existenci jsem rovněž nic nevěděl. A jak je v posledních metrech prudká!*** Div jsem si vaz nepřerazil jak vidno z přiloženého fota.

Pod námi v poli byla zřetelná spirála slehlého obilí. Že by návštěva z kosmu? Na Kosíři by to nebylo poprvé....

Káťa mne dovedla na Příhon, jak tvrdila, že si zjistila jak se to tam naproti Hanácké výšině jmenuje. Já tomu odjakživa říkám Malý Kosíř. Ona však trvala na Příhonu. Tak tomu místu prý přezdívají místní domorodci.****

Znala své cestičky do Trpasličích hor, kde jsme marně pátrali po nejvyšším vrcholku, kdysi námi pokřtěného na Mont Alpenstock*****. Pod ním vyschlé jezírko.

Prošli jsme se i na opačnou stranu Slatinic a tam u Lusthauzu objali nejstarší hrušeň na Moravě. Jen nejvyšší vrchol Kosíře nám v ten sluncem požehnaný podzim zůstal zapovězen. Káťa bojovala a statečně s hůlčičkami ukrajovala poslední metry k vrcholu, ale u Gabrielova to čestně vzdala. Nestihla by při svém tempu oběd v lázních.

Zato jako za odměnu nám neznámá úvozová lesní cestička při návratu ve směru od Kobylí hlavy nad Slatinky připravila překvapení, objev, o jakém se mi ani nesnilo.

Na lesní světlince Káťa nalezla kamennou desku s podivným nápisem a menší hřbitovní deskou.

Kdo nám pomůže tuto záhadu objasnit?

Vyzýváme všechny znalce a badatele k objasnění tohoto záhadného místa jakoby opředeného fluidem tragédie dávného času.

To byl největší Katčin objev a triumf jejího postřehu. Nebýt jí, tak bych kolem tohoto místa bezpečně přešel v nevědomosti a bez povšimnutí. Já jsem zcela selhal a historicky se znemožnil******, když při návratu u Malého Kosíře (pardon u Příhonu) jsem dokázal v houštinách tak zbloudit a zamotat se, že namísto do Slatinic jsme se málem znovu vrátili na svahy Kosíře pod Kobylí hlavu.

Takže suma sumárum, nepodceňujte Kosíř ani náhodou. Já před ním vpravdě smekám.

Je to posvátná magická hora obydlená nepřetržitě už z doby kamenné s
posvátnými hájky a mohylami. Studnice moudrosti a blaha. Čarovné místo, které jen postupně a snad nerado vydává své dobře skryté poklady. Nikdy nevíte, na co tady narazíte...

* pozn. šéfredaktora: To tě uznám!

** pozn. šéfredaktora: Máš recht!

*** pozn. šéfredaktora: Ja, ja, Kosiř je Kosiř!

**** pozn. šéfredaktora: Domorodci vijó hovno!

***** pozn. šéfredaktora: Pěkné název!!!

****** pozn. šéfredaktora: To tě uznám taky!