EXPEDICE ZA ZLATÝM VALOUNEM

aneb

ZLATÁ ŽÍLA  NA DOSAH

6.díl 

Nadešel předposlední den. Nazrál čas průzkumu Příčného vrchu s rýžováním zlata.

Na Henryho jsem se už spoléhat nemohl. Neměl už na mně čas. Chystal se na blížící se soutěže v rýžování zlata. Činil důkladnou přípravu zejména zesílením pitného režimu. Viz foto: 

Tož jsem se vrátil busem do Zlatých Hor, abych odtud po jistém zamotání se a pomotání  v rozsáhlém areálu rekreačního střediska Bohema vykročil křížovou cestou k poutnímu kostelíku Maria Hilfe ztraceného vysoko v hlubokých lesích Příčného vrchu. Cesta se z části prolínala s pěknou hornickou naučnou stezkou. Došel jsem k několika polozasypaným kutacím jamám, ohraničeným pro výstrahu dřevěnou ohradou. I přes zákaz vstupu s nebezpečím života jsem neváhal ohradu podlézt a dna jam prozkoumat. Dobrý pocit jsem z toho zrovna neměl. Zkoumal jsem vytěžené kameny, ležící tu porůznu v haldách. Ha! Některé byly čerstvě otlučené.

Poutní kostelík Maria Hilfe – Panna Marie Pomocná byl za minulého režimu vítězoslavně odstřelen a  moudře srovnán se zemí. Dnes už naštěstí znovu stojí. Právě dnes tu probíhala hlavní pouť, takže tu bylo plno věřících. Našel jsem tu v provozu bistro a náležitě se občerstvil.

Od kostelíku jsem se vyškrábal na ještě vyšší Výří skálu a z ní na vrcholový hřeben Příčného vrchu. Po včerejší bouřce se pročistil vzduch. Šlapalo se mi velmi dobře.

Dorazil jsem k tomu nejopěvovanějšímu tajemnému místu pod vrcholem – Altenbergu neboli Starohoří. Ze zeleného lesního šera se přede mnou vynořila řada magických propastí a jam – Velké Pinky.  Zíral jsem v úžasu. Právě zde jsem zřetelně cítil dotyk staletí. Zlato se v těchto místech, v tomto bludišti propadlin těžilo už za dob Keltů.

Pohrdl jsem cedulemi varujícími před nebezpečím života, prolezl ochrannou ohradou a opatrně jsem se prudkým svahem spouštěl na dno jámy. Jenže na jak hluboké dno!  Propadlina byla pekelně hluboká, což z vrchu se tak moc ani nejevilo.

Dole jsem se pošťáral v zelených haldách vytěžených kamenů. Rozbíjel jsem kameny a hledal. Někde tu přece může být zapomenutý kousek zlatonosné křemenné žíly. Proč ne?!?

Tak jsem se zabral do práce, že jsem ani nepostřehl velikou tmavou štěrbinu mezi bloky kamenů.  Z pukliny sálal chlad. Zvídavostí jsem  se pokusil prolézt  dovnitř, ale…. Ze svahu jámy se v jednom místě počala sesouvat zemina… zdálo se mi ,  že se dno jámy  ve stejném okamžiku zozechvělo a z té tmavé díry, kam jsem akorát tak vstrčil půlku těla s hlavou,  ozval se  nějaký tlumený vzdálený rachot.

Vystřelil jsem polekaně ven a snažil se rychle vydrápat z jámy.  Svah pode mnou ujížděl a už už jsem se viděl  s rozlámanými hnáty ležet na dně jámy, kde by mne nikdo nehledal.

Ulevilo se mi, až jsem stál nahoře a srdeční tep cítil až v palici. V batohu mi zůstalo pár kousků kamenů posbíraných ze dna jámy. Ty si důkladněji prohlédnu až později.

Z Velkých pinek mi modrá značka zmizela. Zabloudil jsem a šel nazdařbůh kamsi na jihozápad. Orientoval jsem se podle slunce. Sestupoval jsem členitým svahem, přetnul příčnou lesní cestu a osvěžil se v chladivé lesní studánce. V zarostlém palouku mezi lesy se mi do cesty postavila chatrná prohnilá ruina zapomenutého hornického kostelíka.

No abych to tady neznal. Tož to je přece kaple svaté Marty. Tady jsem před 30 léty byl donucen kvůli ostré prachové vichřici strávit studenou hororovou noc. Ani na druhej den dole ve vesnici jsem nepotkal živáčka. Bylo to tam jako po vymření.

Od ruiny svaté Marty jsem sestoupil do vesničky Horní údolí s moc pěkným kostelem. Potok se tu dříve jmenoval Zlatý a obyvatelé,  když zabili husu, prohlédli nejprve její žaludek, jestli neobsahuje zlatá zrnka. Níže po vodě za vesnicí Dolní údolí začíná naučná stezka Údolím ztracených štol. Teče tudy umělý vodní kanál, kterým se voda přivádí ke zrekonstruovaným  zlatorudným mlýnům s průvodcem.

A kde je to zlato?

Svou pánví jsem zkoušel rýžovat na více místech. Všude, kde tekla voda.

Největší úspěch se však dostavil až pod těmi zlatorudnými mlýny. Mají tam jakousi káď s vodou a v ní rozdrcenou zlatou rudu. Zkusil jsem v kádi rýžovat. Kroužil jsem pánví s šedým šlichem, natřásal obsah a postupně se zbavoval lehčích částic. Na dně mi zůstávaly ty těžší. Přidržoval si občas brýle, aby mi nespadly do vody.

No…no…tož sláva!

Na dně pánve se zaleskla pravá zlatinka.  Pokračoval jsem v činnosti dál a postupně jsem našel druhou…třetí…

Zkušený prospektor jako je Henry považoval za úspěch najít v jedné pánvi 4 – 5 zlatěnek. U mne to bylo zhruba obráceně.

A deset tisíc jich potřebuješ do 1 gramu, zněla mi jeho včerejší slova.  Ani za celé léto dřiny nedám ten jedinej pitomej gram dohromady.

Potom mi jeden přihlížející chlapík poradil, abych si nepozorovaně z kádě něco bahna nabral a zabalil do plastového sáčku.  Doma bude více času. Tož se mi nediv,  že jsem si 2-3 kg tmavé šlichy přivezl domů a na dvorku,  před zraky udiveného souseda, narýžoval další 3-4 zlatinky.

Podstatně větší úspěch jsem slavil ve zlatokopeckém srubu se suvenýry opodál, kde se už vše horečnatě chystalo na první mistrovství světa v rýžování zlata na Zlatohorsku. Toho se už nezúčastním. Zlaté šupinky jsem si tu raději zakoupil jako suvenýr v baňaté dózičce. A nebylo to jaksi ani moc drahé. Prodávající slečna se buď spletla, nebo nade mnou přimhouřila oko, anebo jsem ji tak fascinoval v tom Henryho pomačkaném zmuchlaném klobouku. Vyberte si…..

Jásal jsem z úlovku a spěchal pryč, než si to slečna rozmyslí.

Vrátil jsem se naposledy do svého srubu na Orlím vrchu, spakoval si věci a prožil bezesnou noc v hlučném řádění bezohledné partičky.

Ráno jsem se po rozloučení  přesunul po svých po červené přes Zlatý Chlum s rozhlednou a pod ní s předraženým bistrem do městského parku v Jeseníku s velikým sousoším Priesnitze, zakladatele zdejších lázní. To byla poslední tečka za expedicí za zlatým valounem.

Celé dopoledne foukal hnusnej větr a tak jsem  pookřál až v rychlíku domů.

Zlatý valoun jsem sice na treku nenašel, ale v kupé vlaku jsem si tak trochu pohrál s těmi kameny od Velkých pinek. V jednom ulomeném kousku, obsahujícím křemen, se na mne cosi zatřpytilo… Žlutého, lesklého jako mrňavej hrášek…

Celkem napochodováno: 

v Rychlebských horách 20 km

v Jeseníkách přes 60 km